„Pokud bychom žili ve zcela racionálním světě, u každého svého rozhodnutí bychom si porovnali potenciální zisky a ztráty… nepřijímali bychom rozhodnutí na základě emocí nebo důvěry, takže bychom s největší pravděpodobností zamykali svoji peněženku do šuplíku, kdykoli bychom jen na minutku odešli z kanceláře. Peníze bychom si strkali pod matraci nebo je zamykali do tajného trezoru. Netroufli bychom si poprosit sousedy, aby nám během dovolené vybírali poštu, protože bychom měli strach, že nás vykradou… možná bychom se rozhodli nemít děti – až vyrostou, nejspíš i ony se pokusí obrat nás o všechno, co máme, a jestli budou bydlet s námi, budou k tomu mít spoustu příležitostí.“
To jsou slova Daniela Arielyho, která napsal ve své knize „Jak drahá je nepoctivost: Proč každému lžeme, hlavně sami sobě“. Podle tohoto guru behaviorální ekonomie je otázka nepoctivosti zajímavá z toho důvodu, že o ní vlastně moc nevíme. Co však při jejím podrobném zkoumání zjistil sám Ariely, je to, že ani jeden z extrémních modelů nedokáže nepoctivé chování, se kterým se denně setkáváme v různých situacích, uspokojivě vysvětlit.
Psychologie utrácení. „Špinavých“ peněz se zbavujeme rychleji
Na jedné straně je každému jasné, že lidé nejsou andělé, kteří by za každých okolností chtěli udělat správnou věc, nehledíc na své vlastní zisky a ztráty. Ovšem na straně druhé, model racionálního pachatele, kterému je v principu jedno, zda se mu slovy Arielyho daří díky tomu, že píše knihy, anebo vykrádá banky, se podle všeho zdá být přehnaný zase druhým směrem. Ten přitom v ekonomii etabloval zejména chicagský ekonom Gary Becker, na kterého Ariely odkazuje ve jmenované knize:
„Podle Beckerovy logiky to vypadá tak, že nebudeme-li u sebe zrovna mít dost peněz a pojedeme okolo malého krámku, rychle si spočítáme, kolik by mohli mít v kase, na kolik je pravděpodobné, že nás někdo chytí, a jaký trest by nás v takovém případě mohl čekat… na základě tohoto výpočtu zisků a ztrát se rozhodneme, jestli se nám vyplatí krámek vyloupit nebo ne.“
Pravda se ovšem podle Arielyho nachází někde uprostřed; skutečný člověk osciluje mezi nezištným andělem a sobeckým racionálním pachatelem. Cenné poznatky k tématu lidské (ne)poctivosti přitom přinesl rozsáhlý experiment s „náhodně“ zapomenutými peněženkami, který byl v červnu publikován časopisem Science.
Průběh experimentu shrnuje server The New Daily následovně: Výzkumní asistenci si vždy vybrali nějakou budovu, kam chodí hodně lidí, například poštu, hotel, banku, muzeum či policejní stanici. Vešli dovnitř, k někomu se přiblížili a řekli: „Dobrý den, našel jsem to na ulici za rohem. Někdo to musel ztratit. Spěchám a musím jít. Můžete se o to postarat?“
Paradox přeplácených CEO. Čím více jim dáte, tím horší výkon čekejte – https://t.co/5I09iNDDcb https://t.co/1SSgfkBiGy prostřednictvím @roklen24 #CEO pic.twitter.com/wuUxj5Va3T
— Roklen24.cz (@roklen24) 18. června 2019
Takto bylo ve 355 městech napříč všemi obydlenými kontinenty rozmístěno 17 303 peněženek. V těch byla záměrně nastrčena vizitka s e-emailovou adresou majitele – softwarového inženýra na volné noze (aby se lidé nesnažili kontaktovat zaměstnavatele) a pro větší důvěryhodnost také nákupní seznam. V některých peněženkách byly peníze (13,45 dolaru v místní měně), v jiných nikoliv.
Výsledky přitom dávají za pravdu Arielymu; lidská povaha se v otázce poctivosti skutečně nachází někde mezi dobrem a zlem. Fiktivního majitele ztracené peněženky e-mailem kontaktoval téměř každý druhý nálezce. Nicméně ještě zajímavější je to, že u peněženek, které obsahovaly hotovost, byl tento podíl vyšší; v průměru za všechny země 51 procent. Peněženky, ve kterých peníze nebyly, se přitom pokusilo vrátit v průměru pouze 40 procent lidí.
Kladný rozdíl ve prospěch peněženek s hotovostí přitom existoval v rámci všech zapojených zemí s výjimkou Peru a Mexika, kde vyšší procento nálezců chtělo vrátit peněženky bez peněz, nicméně rozdíl nebyl statisticky významný. Zjištění, které je v rozporu s modelem racionálního pachatele, přitom autoři vysvětlují tím, že lidé se zkrátka nechtějí cítit jako zloději. Zatímco tedy neohlášení ztracené peněženky bez hotovosti za krádež sami pro sebe nepovažují, přítomnost peněz v peněžence zvyšuje „psychologické náklady na nečestný čin“.
Aby vědci potvrdili tento závěr, následně ještě ve třech zemích (Polsko, Spojené království a Spojené státy) zopakovali experiment s původní sumou peněz a větší sumou peněz (94,15 dolaru v místní měně), přičemž dále byly rozmisťovány i peněženky bez hotovosti.
Na první pohled paradoxně se ukázalo, že čím více je v peněžence peněz, tím větší je pravděpodobnost, že bude vrácena. Konkrétně peněženky bez peněz chtělo vrátit pouze 46 procent lidí, peněženky s menší částkou hotovosti však 61 procent a ty s větší částkou pak dokonce 72 procent nálezců. Nicméně opět to lze vysvětlit tak, že čím větší sumu peněz nálezce najde, tím více by se – pokud se peněženku nepokusí vrátit – cítil jako zloděj.
Behaviorální ekonom: V bezhotovostní společnosti by lidé podváděli více
