Denní světlo jako zbytečný luxus. Číňané míří pod zem

Stále se zvyšující náklady na jednu ze základních lidských potřeb nebudí ze snů jen střední třídu v Praze, ale straší nájemníky v metropolích napříč celou zeměkoulí. Ovšem co národ, to jiné řešení této eskalující krize bydlení. V Japonsku například přišli na to, že když nepohrdnete příbytkem po nebožtíkovi, jehož život neskončil zrovna příjemným způsobem, můžete bydlet klidně i za poloviční nájem. Tzv. jiko bukken, tedy obydlí „s nežádoucí vlastností“, je však jen pro silné povahy.

Zatímco v zemi vycházejícího slunce frčí mezi zoufalými obyvateli hlavního města, kteří počítají každou korunu, resp. japonský jen, byty, kde se někdo buď udusil při požáru, zabil se, anebo ho dokonce zabil někdo jiný, v Pekingu se zase lidé hromadně stěhují do podzemí. V Japonsku je tedy zbytečným luxusem bydlet v místě, které nepamatuje násilnou či jinou nepřirozenou smrt, zato v čínském hlavním městě poznáte boháče podle toho, že si doma může otevřít okno.

Nemáte za co bydlet? Pronajměte si byt, kde straší

Krysí kmen. Tak čínský tisk přezdívá lidem, kteří každý den skládají hlavu v pekingském podzemí. Pro statisíce zdejších obyvatel, kteří si nemohou dovolit přepych v podobě slunečního světla, se domovem staly po celá desetiletí budované bunkry a kryty, které měly zachránit alespoň zlomek civilizace, až na světě propukne nukleární válka.

A třebaže v 60. letech to vypadalo trochu jinak, hromadnému létání atomových bomb z jedné světové strany na druhou se nakonec nějakým zázrakem podařilo předejít. V Pekingu však zůstal megalomanský atomový kryt s působivým bludištěm podzemních chodeb, které jako by nebraly konce.

V čínské metropoli, kde se podobně jako v jiných světových velkoměstech počítá každý metr čtvereční (a hlavně se za něj hodně platí), však zdejší vynalézavý duch pro tyto temné prostory našel efektivní využití. Nyní zde regulérně žijí statisíce lidí, nejčastěji jde o mladé Číňany z venkova, kteří do hlavního města přijeli za prací. Jejich přesný počet nikdo nezná, odhaduje se však, že populace krysího národa čítá až milion osob, což odpovídá téměř pětině obyvatel celého Pekingu.

To, že neexistují oficiální statistiky, přitom souvisí s tím, že bydlet v podzemí není tak úplně legální. Dříve byla národní obranná politika taková, že všechny budovy postavené v Pekingu musely být opatřeny podzemním sklepem, přičemž pokud tyto prostory splňovaly stavební předpisy, bylo zcela v pořádku zde regulérně žít. To platilo od 50. let až do roku 2010, uvádí server CNN.

 

V posledních letech už to sice v souladu se zákonem není, nicméně v Číně realita často bývá jiná než zákon; i tato záležitost se nijak plošně neřeší. V klimatu napjaté situace na realitním trhu a neustále rostoucích nájemních cen v Pekingu jde zároveň o důležitou formu nízkonákladového bydlení, které je zejména alternativou života na vzdáleném předměstí hlavního města.

„Raději by dlouho žili pod zemí než dojíždět,“ vysvětluje, proč chudí Číňané často volí kontroverzní příbytek v suterénu, Annette Kim, která se fenoménem čínského podzemního bydlení zabývá už dlouhou dobu. „Městské vesnice“ na předměstí Pekingu totiž mnohdy bývají poměrně daleko od centra, což může znamenat i hodinové cesty do zaměstnání.

Ušetřený čas pak obyvatelé atomových bunkrů mohou strávit vyděláváním na obydlí, kam dolehne i denní světlo. „To jim také někdy umožní, aby měli dvě zaměstnání,“ dodala profesorka z University of Southern California. Přesuny z podzemí alespoň do přízemí, to je tedy v Pekingu výraz fungující sociální mobility.

Jak drahé je bydlet. Vysoké nájmy dělají z lidí bezdomovce

Newsletter