Poznámka: mělo být do konce měsíce, ale pořád ještě čekám na autorizaci.
Facebook ani Google u nás mít servery nikdy nebude, chybí zde energetické zdroje i ekonomické pobídky státu. Datacentra jsou byznys, kde si buď zvolíte vysoké CAPEXové náklady, nebo po patnácti letech vykrvácíte na OPEXu, říká Radek Majer, ředitel největšího českého kolokačního telehousu.
Jste pravděpodobně nejstarším stále funkčním českým provozovatelem velkého telehousu. Jak dlouho jste vlastně přesně na trhu a jak se za tuto dobu tento byznys proměnil?
Na trhu je TTC skutečně dlouho, konkrétně od roku 2001, naše první datové centrum má 8 datových sálů, které se budovaly od roku 2000 do roku 2010. Před třemi lety bylo dokončeno další datové centrum, které bude mít až 32 sálů.
Co se týče proměny trhu, v 90. letech klasický trh s datacentry prakticky neexistoval. Každá větší organizace (zejména státní a polostátní podniky) měla nějaký ten kumbálek, kterému se vznešeně říkalo serverovna. Privátní společnosti většinou měly v lepším případě jeden server někde pod stolem, který mohla vypnout každá uklízečka. Povědomí o datacentrech začalo vznikat v půlce 90. let, kdy se na trhu objevily první telekomunikační operátoři. Někdy kolem roku 96 se začalo objevovat stále více a více přenosové technologie. V čele byl Český SPT Telecom, ale přišli také zahraniční operátoři jako Global One, Telecom Austria. Zejména zahraniční operátoři, kteří byli zvyklí na určitý standard, jej začali vyžadovat i zde. Nešlo ale o datacentra v dnešním slova smyslu, spíše o různé menší technické místnosti, kde byly servery pod zámkem.
Později když přišel web a dot com bublina již bylo té infrastruktury tolik, že se do podobných datacenter nevešla, začala se přidávat sofistikovanější non-ICT infrastruktura (jako temperované chlazení, dohled), servery se začaly přesouvat do specializovaných hal třetích stran a začaly vznikat sofistikovanější budovy, zaměřené na uložení a provoz IT infrastruktury (kolokační datacentra). První, kdo je na trhu nabídl, byl Telecom, SITEL a právě TTC. Tenkrát se ale o nich nehovořilo jako o datových centrech, ale jako o telehousech. Tento pojem dodnes přežívá na některých právních dokumentech. První tři vznikly v Praze s odstupem asi tří let. Další vlna rozvoje přišla po roce 2003 a dále.
Je zájem o datová centra podmíněný pouze obecným rozvojem IT, nebo podléhá nějakým ekonomickým cyklům?
Pokud se bavíme o našem, tedy kolokačním byznysu, tak určitě můžeme říci, že podléhá nějakým cyklům. A ano, náš byznys reaguje na vývoj ekonomiky skoro jako seismograf, jen s předvídatelným zpožděním. Tak jak se hýbe ekonomika, tak zažíváme vždy s půlročním až ročním zpožděním návaly objednávek, nebo naopak celkový byznysový útlum, omezování služeb (když firmy šetří, tak vedle marketingu škrtají hlavně výdaje do IT).
Jak se vás dotkl odchod Seznamu do vlastního datacentra?
Jedná se o trochu schizofrenní situaci, neboť jsem tento krok před časem (když jsem ještě v Seznamu působil) sám navrhoval a s odstupem let na můj návrh nakonec došlo. Technicky mi nápad Seznamu mít infrastrukturu pouze v jednom kolokačním datacentru a zbytek přesunout k sobě smysl dává. Oni se snaží jít podobnou cestou jako Facebook, nebo Google, to znamená, že si třeba staví vlastní hardware a k tomu je potřeba i speciální non-ICT podpora, což se neobejde bez vlastního datového centra. Rozhodovalo se tehdy mezi Naganem (tenkrát pod O2) a námi a operátor dokázal nabídnout balíček služeb, který je přesvědčil. My jsme nabídce nemohli konkurovat, protože se zaměřujeme pouze na samotný server housing, v tom ale pro změnu patříme ke špičce a před zákazníky naprosto nic neskrýváme, dokonce ani ceny za které nakupujeme elektřinu (což není v oboru zrovna zvykem – redakční poznámka). Nemám s jejich rozhodnutím problém, kapacitu uvolněnou po Seznamu jsme již vytížili jinak. Za celou naši historii jsme včetně Seznamu přišli o pouhé tři zákazníky.
Jaký je vlastně z ekonomického pohledu rozdíl mezi provozem vlastní IT infrastruktury (servery, load balancery, síťové prvky) a provozem té jejich non-ICT podpory (chlazení, uskladnění energetické zdroje a jejich zálohování)?
IT infrastrukturu zákazníci nakupují, nebo pronajímají jako komoditu, která má jasně daný produktový cyklus a za tři až pět let se prostě obmění. Datacentrum stavíte jako jinou budovu, musíte plánovat hodně dopředu (v horizontu 10-15 let), protože plně vytížené datacentrum se již velmi špatně škáluje. Datové centrum také nemůžete vypnout, když přijde krize, musíte počítat se vešmi scénáři a jejich důsledky. Jen vymyslet celý koncept trvá strašně dlouho a počáteční investice je obrovská. Když budu konkrétní, tak příprava našeho druhého (modernějšího) datacentra zabrala 5 let. V principu jde o to být připravený na třeba desetinásobný nárůst (prostor, odběr elektrické energie, datové okruhy), ale zároveň být schopný fungovat i pokud je vytížena pouze desetina datového centra.
Kdo jsou vaši typičtí zákazníci?
Každý kdo má hardware a nechce jej provozovat sám.
Do nového datacentra TTC – DC2 nedávno přestěhovala své vlastní servery i MONETA Money Bank (foto: MONETA).
A ti nejčastější? Mění se jejich skladba?
Určitě lze vysledovat změnu jejich skladbu v čase. Naše typická klientela se skládá z velkých TELCO operátorů, poskytovatelů cloudu, webhostingových firem a velkých korporací. Dnes nám ale velkou část klientely tvoří také třeba těžaři kryptoměn, což ještě před třemi lety neexistovalo. Jsou u nás ti skutečně velcí, kteří jeden den zavolají, objednají si kompletní servis včetně správy a další den již skládáme dva kamiony ASIC minerů i nadšenci, kteří si nejraději spravují všechno sami a neustále hledají, kde by mohli ušetřit (často na nesprávných místech). My sami tomuto oboru poměrně hodně fandíme.
Kde je hranice, kdy se již vyplatí, nebo už nevyplatí si hardware provozovat sám?
Tato čísla si samozřejmě hlídáme a dělají to i někteří naši zákazníci. Ta hranice se nalézá někde okolo hranice 120 racků (serverových stojanů). Pak se již klientovi vyplatí zamyslet se nad provozem vlastního datového centra. Samozřejmě hrají roli různé další faktory, včetně modelu fungování společnosti, jejího účetnictví.
Převažují u vás spíš čeští, nebo zahraniční zákazníci? Nedívají se na nás na západě stále tak trochu skrz prsty?
To hodně záleží na tom, jakou metriku zvolíme. Pokud se na to podíváme třeba z pohledu příjmů, tak u nás dnes zhruba 40 % tvoří zahraniční klientela a 60 % čeští zákazníci. Co se týče přístupu lidí ze zahraničí k českým provozovatelům datových center, situace se vyvíjí. Na východě nás již berou jako součást západního světa, kde se nemusejí bát nedostatku kompetence, ale přitom mohou služby získat za zlomek západních cen. Problém je, že řada východních zakázek je v takové velikosti a nerealistických termínech, že je často musíme odmítat. Na západě se na nás skutečně ještě občas dívají trochu skrz prsty a žijí v představách nějaké zemědělské zemičky za Uralem, kde přeci nemohou rozumět IT, natož datacentrům. České firmy, podnikající v oboru ale získávají v zahraničí dobrou pověst a předsudky pomalu mizí.
Proč vlastně v České republice nemáme žádné velké datacentrum nějakého globálního hráče typu Google, Facebook, Amazon, nebo Microsoft? Geografická poloha republiky je přeci poměrně zajímavá.
Roli mohou hrát i uvedené předsudky, ale hlavní pravda je taková, že Česká republika žalostně selhává, pokud jde o zdroje. Jen energetické zdroje, které by takové datacentrum zkonzumovalo, by již významně zasáhly do energetické politiky státu. Dalším problémem je levná a snadno dostupná voda, která je nezbytná k chlazení podobných kolosů. Zde opět selháváme na plné čáře.
Také zde chybí velké firmy, které jsou schopny například na zakázku položit během 3 měsíců 800 kilometrů kabelů. V době ekonomické konjunktury, jakou zažíváme nyní, je problém zajistit běžné věci. Například na diesel agregát, který dřív byl na místě včetně montáže do 14 dnů, dnes čekáme půl roku a firmy, které datová centra staví, mají plné pořadníky na dva roky dopředu. To je také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli naše druhé datacentrum (DC2) postavit sami.
Dalším problém mohou být ekonomické pobídky typu daňové prázdniny, na které podobné firmy hodně slyší a ke kterým zde buď není vůle, nebo si je stát již nemůže dovolit.
Proč u nás prakticky nenajdeme datacentra, která by měla mezinárodně uznávané certifikace jako je TIER od Uptime institutu?
Je to dáno především tím, že český zákazník se jednoznačně rozhoduje podle ceny, občas se v požadavcích požadavky na TIER, nebo spíš TIER like (nejčastěji trojkový) parametry objeví, ale jakmile dojde na cenu, vše je zapomenuto a rozhoduje jen výhodnost nabídky. Úplný extrém v tomto ohledu představují státní a veřejné zakázky, kdy je nejnižší cena jediným rozhodujícím kritériem a často se pak vyhazují peníze daňových poplatníků za řešení, o kterých se předem ví, že nemohou v praxi fungovat, ale v konkurzu vycházejí nejlevněji. Samotné certifikace jsou ekonomicky velmi nákladné (nejde ostatně jen o TIER) a není za ně ve výsledku ochotna platit ani evropská klientela, která k nim přeci jen alespoň na papíře přihlíží.
Jak velký je datacentrový trh v ČR ve srovnání například s okolní Evropou?
Na počet kolokačních datových center jsme například 1,5 větší, než sousední Rakousko.
Co je dnes hlavním trendem v datových centrech, ať již se bavíme provozu, nebo byznysu?
Hlavním trendem je snaha ušetřit dlouhodobě kde se dá, všichni chtějí levnější UPS a extra free coooling (volné chlazení venkovním vzduchem – poznámka redakce), aby za elektřinu platili ještě méně a pokud možno s co nejmenšími pořizovacími náklady, ale ono to v praxi příliš nefunguje. Pokud má být freecoling skutečně efektivní, má obrovské CAPEXové náklady, pokud má být skutečně efektivní. Pak je schopný v nějakém dlouholetém horizontu ušetřit třeba 10-15 %. U datacenter obecně platí, že pokud se na začátku šetří na CAPEXu, tak za 10 let budete na OPEXu platit víc, než jste na začátku investovali CAPEXově. Úspory na nesprávném místě (na technologiích) v oblasti datových center jsou cesta do pekel.
