Nárůst robotizace zvyšuje celkovou produktivitu a zároveň redistribuuje životní úroveň uvnitř společnosti. Z dosavadní míry poznání vyplývá, že na robotizaci tratí (v podobě zaměstnatelnosti, a tedy i příjmů) zaměstnanci vykonávající rutinní činnost, tedy profese, které lze roboty nahradit. Naopak majitelé robotů či zaměstnanci vykonávající nerutinní činnost na robotizaci získávají. Může jít o vysoce abstraktní odborné profese, které jsou často s roboty komplementární, ale například i o pozice v sociálních a zdravotních službách. Robotizace vytváří vítěze a poražené a zvyšuje nerovnost v příjmech, bohatství a v životní úrovni. Tím vliv robotizace na společnost připomíná vliv mezinárodního obchodu, který rovněž „zvětšuje koláč a zároveň mění, kdo si z něj ukousne víc“.
Je důležité si uvědomit, že poražení neztrácí pouze práci, ale ztrácí zaměstnatelnost. S tím je často spojená ztráta životních jistot a náplň. Lidé se propadají do psychických a rodinných problémů. Statisticky roste pravděpodobnost rozvodů, sebevražd, kriminality. Tyto vedlejší důsledky ztráty zaměstnání, a hlavně ztráty zaměstnatelnosti nelze jednoduše adresovat pomocí transferů skrz systém sociální podpory.
Je jen málo sporu o tom, že robotizace a její důsledky na lidi skrz trh práce vytváří prostor pro intervence státu. Jedním možným zásahem státu je nějaká forma zdanění robotů, které má redistribuční vliv. Přírůstek koláče se dělí mezi vítěze a poražené robotizace. Pokud jsou navíc společenské prostředky použity vhodně, tak společenská solidarita může snížit i rozsah negativních externalit (např.: zmíněný nárůst kriminality) spojených s nezaměstnatelností.
Jakou formou řešit zdanění robotů je zatím nedostatečně prozkoumané téma s řadou otázek. Jak vhodně vymezit pojem robot? Zatímco o velkých robotech v autoprůmyslu pravděpodobně není pochyb, chatbot pochyby (alespoň u mě) vyvolává. Navzdory tomu, že rovněž nahradil zaměstnance vykonávající rutinní činnosti. Dále je otevřená otázka, na co by měla daň cílit. Zda uvalená má daň reflektovat počet robotů, podíl robota na výstupu, pořizovací cenu či něco jiného. Může vůbec jedna kategorie vyhovět všem druhům robotů? Nebo je lepší se kvůli nedokonalým informacím a dalším omezením spokojit s uvalením daně na činnost či zisk spojený s roboty, tj. především prostřednictvím zdaněním zisku firem? V neposlední řadě je na místě obava, zda jakákoliv forma zdanění v malé, průmyslově založená exportní ekonomice nezpůsobí větší škody než žádná forma zdanění. Taková obava vede k nutnosti koordinovat přístup ke zdanění robotů na mezinárodní úrovni.
Zdanění robotů lze považovat za řešení z nouze v situaci, kdy vybíráme tu méně špatnou variantu. Systémovým řešením robotizace je především vzdělání a vytvoření podmínek pro vznik profesí s vysokou přidanou hodnotou. Vzdělávat dnes studenty v rutinních činnostech je cesta špatným směrem.
