QE v plném proudu: Kolik vládního dluhu vlastní centrální banky?


14:04 • 10. července 2017

Tagy: vláda, dluhopisy, centrální banka, ekonomie

Když v roce 2007 zasáhla vyspělý svět finanční a následně hospodářská krize, zdálo se, že z takového průšvihu již není cesty ven. „Naštěstí“ centrální banky přispěchaly se zaručeným lékem pro skomírající ekonomiky spočívajícím v nakupování všemožných aktiv, kterému dnes říkáme kvantitativní uvolňování. A vládní dluhopisy patří k tomu, co centrální banky nakupují vůbec nejraději. Kolik už ji vlastní?

Program kvantitativní uvolňování měl být patrně jen první pomocí pro svět, který upadl do bezprecedentní recese, avšak řada centrálních bankéřů si jej oblíbila natolik, že v něm směle pokračuje až dosud. Dnes je tzv. QE lékem nejen na recesi, ale i na slabý hospodářský růst, nízkou inflaci či příliš nízké tempo zadlužování jak veřejného, tak soukromého sektoru. Co je ale nevyhnutelným důsledkem takové politiky?

O tom, jak (ne)funguje kvantitativní uvolňování

Server Business Insider nedávno poukázal na to, že americký Fed nyní vlastní celou pětinu amerických vládních dluhopisů. V porovnání s ostatními zeměmi vyspělého světa se však jedná víceméně o průměrné číslo. Jak ukazuje následující graf, rekordmanem je v tomto ohledu japonská centrální banka, která již nakoupila celých 39 % vládního dluhu financovaného dluhopisy. V závěsu Bank of Japan se pak ocitla britská Bank of England, jež vlastní 37 % objemu vydaných vládních dluhopisů, a švédská centrální banka s 33 %.

Pokud expanzivní monetární politika tohoto typu bude pokračovat i v dalších letech a desetiletích, některé centrální banky mohou narazit na strop, kdy budou vlastnit takřka celý vládní dluh. Nad tímto stavem se ve svém článku na Gold Republic zamýšlí analytik Olav Dirkmaat. A než lze odpovědět na otázku, co se potom stane, je potřeba zodpovědět tu, kdo vlastní vládní dluh nyní. Odpovědí je finanční sektor: banky, penzijní společnosti a další finanční instituce.

Wall Street je silně nadhodnocená. Čeká akciový býk na porážku?

Ve výsledku lze tedy říci, že se nestane prakticky nic. Respektive, nadále se bude dít to, co se děje doteď. Mechanismem kvantitativního uvolňování v prostředí takřka nulových krátkodobých úrokových sazeb se bude snižovat strmost výnosové křivky tak, aby se nízké úrokové sazby přelily i na trhy dlouhodobých obligací. Tímto způsobem by mělo být usnadněno zadlužování a růst nových úvěrů by měl podnítit růst spotřebitelských cen, tedy vytoužené inflace.

Jenže jak píše Dirkmaat, v tomto schématu je chyba –  k iniciaci růstu spotřebitelských cen nedochází a ani dojít nemůže, jelikož aktiva, která centrální banky nakupují, jsou vlastněna finanční sektorem. Nově vytvořené peníze tak zůstávají zde, kde tlačí na růst cen dalších aktiv, jako jsou nejen dluhopisy, ale i akcie, přičemž na těchto trzích způsobují nafukování oněch pověstných cenových bublin.

RSS

Je studentkou Národohospodářské fakulty VŠE v Praze a spolupracovnicí Roklen24. Má ráda knihy, němčinu a filozofii Friedricha Nietzscheho. Zajímá se o behaviorální ekonomii.



Přejít na diskusi

Top zprávy




Diskuze k článku
comments powered by Disqus

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.