Ještě než se Spojené státy staly kolébkou světové finanční a následně i hospodářské krize, zdálo se, že musí být tou nejšťastnější zemí světa. Silná role amerického dolaru jakožto rezervní měny umožňovala Američanům nasávat ze zahraničí jak zboží, tak finance a užívat si takzvaně na dluh. Stinnou stránkou tohoto stavu ovšem byly vysoké obchodní deficity, které vedly nejen k vysoké zahraniční zadluženosti, ale také k postupné deindustrializaci země.
Dlouhodobý americký obchodní deficit související jak s tradičně silným americkým dolarem, tak i s tradičně nízkou spořivostí Američanů, tedy vysoký dovoz zahraničního zboží do USA, který nebyl vyrovnán vývozem amerického zboží do zahraničí, způsoboval, že zbytek světa hromadil dolary jakožto své devizové rezervy. Ve Spojených státech, kterým tato situace umožňovala spotřebovávat více, než vyráběly, tak na jedné straně docházelo k úpadku průmyslu a na straně druhé k obrovskému přílivu finančních prostředků, jelikož ostatní země se snažily své dolary, které nebyly použity na koupi amerického zboží, někde zúročit.
Máme teorii, která dokáže vysvětlit bubliny?
Výsledkem toho všeho bylo to, že v USA byl vytvořen doslova nový svět – finanční svět, který přitahoval kapitál z celého světa. Americký bobtnající finanční sektor však nemohl slibovat vysoké zhodnocení bez toho, aby na sebe vzal obrovská rizika, která se nakonec stala systémovými. Šílenství kolem nových finančních produktů, jejichž mechanismu fungování v celém svém rozsahu již rozuměl málokdo, pak nakonec významně přispělo ke vzniku finanční krize z roku 2008.
Avšak i přes ničivé následky oné finanční krize se zdá, že v trendu vývoje vyspělého světa se takřka nic nezměnilo. Již od 70. let 20. století se v souvislosti se Spojenými státy, které o něco později začaly následovat i ostatní vyspělé země, hovoří o tzv. financializaci. Tento termín označuje trend rostoucího významu financí, finančních motivů, finančních trhů, finančních aktérů a finančních institucí v ekonomice, který je v současné době stále více patrný.
Rozvojový dluh: Hloupý, hloupější a nejhloupější – Roklen24.cz https://t.co/z1VeuSHhnj prostřednictvím @roklen24 pic.twitter.com/ysxYIiVqlz
— Roklen24.cz (@roklen24) 10. září 2017
Na financializaci ekonomik pohlíží s nelibostí zejména ekonomové koketující s postkeynesovstvím. Jednou z hlavních námitek proti rozpínajícímu se finančnímu sektoru je to, že ačkoliv zaměstnává miliony lidí, sám o sobě v podstatě fyzicky nic nevytváří, avšak pouze jaksi přerozděluje již vytvořené bohatství mezi jednotlivce, což nevyhnutelně vede k poklesu produktivity. Situace je o to horší, že jelikož odměny ve finančním sektoru patří k těm nejvyšším, automaticky přitahuje ty nejlepší mozky, které se místo toho, aby se věnovaly například vývoji léků, raket či čehokoliv jiného, co by mohlo být prospěšné společnosti, soustředí na to, jak by pomocí nejrůznějších spekulací vydělaly na úkor jiných.
Jinými slovy, to, co se děje ve finančním světě, přispívá nikoli ke zvětšování onoho pověstného koláče, ale pouze k jeho přerozdělování, a to ještě dosti podivným způsobem, který prohlubuje majetkové a příjmové rozdíly ve společnosti. Finanční sektor je tak do značné míry zodpovědný nejen za plýtvání podstatnou částí kvalifikované pracovní síly, ale i za eskalaci sociálních nerovností.
A jak ve svém článku na blogu OfTwoMinds.com vysvětluje Hugh Charles Smith, růst role finančního sektoru vedl v posledním půlstoletí ve Spojených státech k poklesu podílu platů a mezd na HDP. Jelikož operace ve finančním sektoru jsou takřka výlučně aktivity s nulovým součtem, avšak i navzdory tomu zde odměny stále rostou, „obyčejní“ pracovníci se musí spokojit s menším dílem koláče.
Jak přerostlý finanční sektor likviduje ekonomický růst
Rozrůstající se finanční sektor umožňuje podle Smithe bohatnout především těm, kteří mají přístup k levným úvěrům a k tamním neprůhledným aktivitám, které často umožňují dosáhnout vysokých zisků, avšak za cenu vysokého rizika. Tato rizika se pak vzhledem k objemu finančních aktivit a jejich vlivu na ekonomiku stávají systémovými, čím ohrožují její stabilitu, na což pak těžce doplácejí právě nejnižší příjmové vrstvy. Výsledkem jsou pak rozevírající se nůžky mezi „nejchudší polovinou“ pracovníků a procentem nejbohatších, jak na příkladu USA ukazuje následující graf.
