Turecké referendum? Bude o respektu a strachu z Erdogana


16:01 • 15. dubna 2017

Tagy: Turecko, Erdogan, volby, prezident

Sám turecký prezident Recep Tayyip Erdogan označuje nedělní referendum o změně ústavy za bod zlomu, ze kterého vyjde Turecko silnější. Pochopitelně v případě, pokud vyhoví Erdoganově požadavku a odhlasuje změnu ústavy. V zemi půl měsíce by tak byl změněn parlamentní systém na prezidentský. Ten funguje v řadě dalších zemí jako je například USA či Francie. Proč se tedy Turecko v posledních dnech stává hlavním tématem světových médií a prezident Erdogan je vykreslován v nejhorších barvách?

Odpovědí je strach, a to v několikeré podobě. Panuje obava, že by proti mocnému prezidentovi nevznikla silná opozice. Respektive Erdogan snažící se vytvořit pevný autoritářský režim by vzniku opravdové opozice zamezil. Demonstraci jeho silné ruky jsme nedávno mohli vidět v podobě razantního potlačení a následné vyrovnání se s nezdařeným pokusem o vojenský puč v červenci loňského roku. Zdá se, že hlas kritiků se ozývá ze všech stran, nicméně slyšet je hlavně ze strany médií či od Turků žijících v zahraničí. Doma panuje směrem k Erdoganovi směsice strachu a respektu. Do jaké míry od každého je ale otázkou. Důležité je si uvědomit, jak odlišné je vnímání prezidenta Turky a médii.

Podle čeho se budou Turci rozhodovat? Celé referendum je spíše než o ústavě o Erdoganově osobě. Strach u mnohých, ne zcela vyhraněných odpůrců, či nerozhodných voličů mohou vyvolávat například myšlenky na to, co se stane, když změna ústavy nebude v referendu přijata. Přijme „sultán“ prohru a podrobí se vůli lidu. Zkušenost s tureckými vůdci, a to i takovými jako byl národem milovaný zakladatel republiky Mustafa Kemal, praví, že nikoliv. Stejně jako byl zmíněný tatíček Turků Kemal známý svými skvělými diplomatickými schopnostmi, ale také brutalitou a nesnesením kritiky, tak se projevil třeba také potlačováním, až i nakonec zrušením opozice a dokonce parlamentu. Erdogan se těší podobným přednostem. Ve vzduchu tedy může být i obava, co bude s těmi, kteří hlasovali proti? Na koho dopadne hněv zrazeného sultána apod. Toto může vést i k tomu, že někteří voliči k volbám raději nepůjdou. Strach nebo pokud chcete – kouzlo osobnosti, tak opět nahrává současnému vládci.

Hra o trůn

Jakými prostředky bývalý starosta Istanbulu a premiér občany přesvědčuje, aby vložili do jeho rukou ještě větší moc? Je to opět strach a respekt. Strach z nepřátel, které Erdogan momentálně prezentuje na všech stranách kolem své říše i uvnitř. Ať už jde o ohrožení ze Sýrie a teroristické útoky páchané na území Turecka příslušníky samozvaného Islámského státu, nebo celá desetiletí trvající problémy mezi Turky a kurdskou menšinou. Ty se v nedávné době zdály již zažehnány a před pár lety byly opět rozdmýchány v podobě drsně potlačených kurdských protestů nebo jakési formy persekuce příslušníků prokurdské Demokratická strana lidu (HDP). Ta se v posledních parlamentních volbách historicky poprvé dostala do parlamentu se ziskem 13 procent hlasů, tedy 80 křesel z celkových 550. Například i počet křesel v parlamentu má být po změně ústavy navýšen na 600.

Už zmíněný tolik Turky obdivovaný Mustafa Kemal kurdská povstání topil v krvi a slib například o nastolení bratrských vztahů Turků s Kurdy nebyl jím ani nikým dalším dosud splněn. Vnitřní nepřítel se hodí vždy, stejně jako Kemal i Erdogan umí svým občanům bravurně prezentovat ohrožení ze všech stran a vzápětí nabízí řešení v podobě neohroženého vůdce – spasitele. Respekt.

Turecko vs. Evropská unie

Ani vztahy Turecka a Evropské unie již nejsou v přátelském tónu. Zdá se, že Erdogan v poslední době ve své rétorice vůči Německu přitvrzuje – to má jistě důvod. Pravděpodobnou motivací může být posílení domácí pozice. Zajímavým příkladem budiž to, že německé úřady zdůraznily německým Turkům hlasujícím v referendu obezřetnost. Hlasování totiž probíhala na konzulátech, což je turecké území a německé úřady kritikům nemohou nic garantovat. O stavu přístupových jednání Turecka do Evropské unie v tuto chvíli ani nemluvě, pokud referendum označíme jako bod zlomu, tady jde jistě o bod mrazu.

Porovnávat Turecko s Tureckem nebo s Evropou?

Sled událostí nasvědčuje tomu, že se Turecko stává více autoritářským režimem, nicméně nedívejme se na celou situaci pouze evropskýma očima. I ve světě změněné ústavy, kdy například současný prezident bude moci vládnout až do roku 2029, bude mít parlament v hrsti a vládu pevně v ruce, stále v historickém kontextu půjde o jednu z nejdemokratičtějších ér turecké historie.

Poté co se první turecký prezident Mustafa Kemal v roce 1923 chopil moci, tvrdě se vypořádal s Kurdy. Postupně zakázal opoziční strany a odbory a po nezdařeném pokusu o atentát na jeho osobu v roce 1926, kdy tzv. smyrenského spiknutí sice zosnovalo několik lidí, prezident využil situace a vypořádal se s odpůrci napříč konkurenčním hnutím mladoturků a unionistů. Nastalo období dramatických změn.

Geniální vizionář nebo autokrat?

Kemal, inspirovaný Evropou jako ideálem, jak by měli jeho lidé žít, zaváděl jednu reformu za druhou. Ať už to bylo oddělení církve od státní moci, zrušení náboženských soudů, zrušení polygamie, zrovnoprávnění žen a mužů nebo uzákonění nošení klobouků a mnoho dalšího. Nechtěl na nic čekat, nesnášel kritiku. Rychlost zavádění zákonů si mohl dovolit právě proto, že byl v podstatě diktátorem. Je to právě jeho vláda, které je přisuzováno, že posunula Turecko směrem do Evropy.

S Kemalem v zemi půlměsíce započal západní režim obdobný jiným evropským autoritativním režimům meziválečného období. Díky jeho reformám se původně agrární, zaostalé země, které vzpomínala na dobu své imperiální slávy, začalo hospodářsky dařit. Stejně jako Turecko vděčí za svůj ekonomický rozkvět na počátku 21. století z části premiérovi Erdoganovi, a to má venkovský lid finanční krizi navzdory v paměti především.

Nicméně právě doba vlády otce Turků zintenzivnila prohlubování rozdílů mezi životem ve městech a na venkově. Dodnes se propast mezi městskými obyvateli žijícími spíše západním stylem života a venkovským zemědělským proislámským obyvatelstvem, dramaticky prohlubuje – při cestě po tureckém území je to patrné na první pohled. Erdogan se těší podpoře právě obyvatel venkova. Kdo, koho a kam vlastně posouvá? Zjednodušeně řečeno venkov chce na východ, města na západ? Zda Turecko zaspalo politický vývoj, napoví výsledek referenda. Když se proti kemalistům začaly před osmdesáti lety ozývat silnější a silnější opoziční hlasy, Turecko se stalo ještě více autoritářskou zemí. Zopakuje se historie?    

Napsat autorovi RSS

Videoeditorka Roklen24 dokončující magisterské studium na Národohospodářské fakultě VŠE. Zodpovídající za veškerý video obsah na Roklen24. Zabývající se celým procesem tvorby videorozhovorů a reportáží na zajímavá témata ze světa startupů, FinTech, byznysu, politiky i světa luxusu. V rámci své práce se účastnila desítek odborných byznysových českých i zahraničních konferencí jako např. FinTechového Finovate v Londýně, vídeňských Pioneers či cest do Bruselu. V rámci studia pak strávila semestr na Ozyegin University v Istanbulu, také se účastnila Letních akademií Mises Institutu.



Přejít na diskusi

Top zprávy




Diskuze k článku
comments powered by Disqus

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.