Když člověk pozoroval fronty Řeků snažících se z bankomatů vybrat co nejvíce eur, zatímco pár hodin předtím mnozí z nich možná demonstrovali za odchod z eurozóny a mnoho ekonomů radilo a pořád radí Řecku totéž, nemohl se ubránit dojmu jakési rozpolcenosti. Euro jsou peníze jako mnohé jiné. Co je ale na penězích tak zajímavého, že na jedné straně proti nim demonstrujete, na druhé straně když opravdu přijde na lámání chleba, běžíte k bankomatu, abyste zachránili, co se dá?
Řecká „reality show o euru“ je výborným příkladem pro pojednání o tom, co vlastně peníze dělá peníze penězi, proč je lidé používají, kdy je už používat nechtějí a kolik jich vlastně chtějí mít. První, co člověka napadne, je samozřejmě, co nejvíc, protože kdo by nechtěl mít co nejvíce peněz. Ale když se nad tím malinko zamyslíte, tak nikdo přece nechce mít peníze jen pro peníze, konec konců je to jen potištěný papír. Peníze nejsou nic víc než symbol. Symbol pro všechno ostatní, za co je můžeme vyměnit. Ovšem jen tak dlouho, dokud je vyměnit opravdu můžeme. Peníze jsou klíčová spojka mezi naší odměnou za práci a nákupem věcí, které potřebujeme.
Měnová politika pro každého – nový seriál na Roklen24
Proč ale peníze? Protože peníze nahrazují spoustu informací, které bychom jinak museli mít. Představte si, že pracujete v automobilce, nedostáváte pravidelný plat v penězích, ale jednou za rok dostanete nové auto, které potom můžete vyměnit za cokoliv jiného. Hodnota auta sice odpovídá vašemu ročnímu platu, ale člověk se tak nějak potřebuje najíst a napít každý den a také náklady na bydlení se neplatí jen jednou za rok. Všichni musí každý den v obchodě dokázat, že na nákup mají.
Samozřejmě si můžete zkusit najít dodavatele potravin, který vás zná a věří vám, že až zase dostanete další auto, tak jej hned vyměníte za všechno, co jste během roku potřebovali. Všichni ale cítíme, že úplně jednoduché by to asi nebylo. Také si můžete dohodnout, že nebudete dostávat celé auto, ale třeba přední dveře, zatímco váš kolega zadní světla. To už trochu pomůže, protože s dveřmi už se přece jen dá snáze dokázat, že na nákup máte. Přijdete do obchodu, ukážete nové dveře a každý vidí, že jste dostali výplatu.
Nakonec se to jistě dá udělat tak, že každý zaměstnanec automobilky bude dostávat nějakou součást auta každý den a tím se výrazně zjednodušuje důkaz, že na nákup má. Ovšem ještě zůstává problém, který souvisí s kvalitou. Když budete vyměňovat svoje dveře, tak ti, kteří je od vás budou brát, vám musí také důvěřovat ohledně kvality vašich dveří. Co když budou dveře někde trochu křivé anebo plech už nebude tak široký jak býval?
Symbol peněz nám všem dokazování v obou ohledech velmi zjednodušuje. Než abychom se museli tahat s předními dveřmi po obchodech a mohli tak ukázat, že na nákup nejen máme, a navíc ještě nějakým způsobem dokázali, že dveře jsou stejné, jako vždycky byly, ukážeme příslušné peníze nebo platební kartu. Důkaz je předložen, protože peníze jsou všechny stejné. První věc, která dělá peníze penězi, je jejich stejnost. Bankovky stejné hodnoty jsou prostě stejné. Odpadá problém důkazu kvality peněz a zároveň jasně ukazuji kolik, že mám na nákup.
Než se však nákup opravdu uskuteční, zbývá posoudit, jestli je peněz dost. Co když ještě včera peníze stačily a najednou jich máme málo? Přitom nám prodávající říká, že za ty dveře by nám náš nákup vyměnil, ale za peníze, které jsme včera dostali místo dveří už teda ne. Pokud vím, že za jedny dveře dostanu pět beden plzní, tak chci přece pět beden plzní, i když směna proběhne již přes peníze. Pokud ale svých pět beden plzní nedostanu, tak takové peníze jsou k ničemu.
Tím se dostáváme ke klíčové věci, která vyhnala Řeky k bankomatům. Celá věc s penězi totiž funguje, jen když peníze neztrácejí svoji schopnost nakupovat. Samozřejmě, současně musí fungovat funkce symbolu jako náhrada za informace, ale musí zůstat stálá schopnost nakupovat. Se symbolem peněz to není tak těžké. Není těžké natisknout peníze, které vypadají všechny stejně a říci lidem, aby je používali. Nové drachmy by byly možná dokonce o dost hezčí než eura a troufáme si říci, že by je určitě v Řecku zvládli natisknout tak, aby vypadaly všechny stejně. V této souvislosti bylo ale v Řecku zajímavé sledovat jak peníze uložené na běžných účtech, které normálně plně splňují definici stejnosti, rázem stejnými být přestaly.
Mnohem těžší už je to ale s důvěrou obyvatel ve stálou schopnost peněz nakupovat. Fronty před bankomaty se tak tvořily, protože se Řekové oprávněně báli, že nově zavedené drachmy by ztratily okamžitě svou schopnost nakupovat. Důvěra v peníze je přitom kritická. Pokud lidé nechtějí peníze používat, peníze ztrácejí své kouzlo a přestávají být penězi. Pokud dostávám plat v penězích a ne ve dveřích, tak musím věřit, že v okamžiku, kdy půjdu peníze vyměnit za něco jiného, budou mít peníze pořád stejnou schopnost nakupovat. V okamžiku, kdy důvěru v peníze ztratím, budu požadovat plat v něčem jiném, nejčastěji v jiných důvěryhodnějších penězích, nebo se alespoň budu snažit peněz okamžitě zbavit. To všem moc nefunguje, protože něco podobného chtějí samozřejmě všichni kolem a nakonec se peněz zbavit nejde a stávají se bezcenným kusem papíru. Peníze dělá penězi důvěra lidí. Když ta chybí, peníze nejsou penězi.
„Důvěry v peníze“ lze dosáhnout a udržet ji pouze tehdy, je-li peněz „právě tak akorát“. Pro ekonomiku jako celek proto neplatí „čím více peněz, tím lépe“. Spíše to lze popsat jako ani méně, ani více. Úlohou centrální banky a měnové politiky je dosáhnout „důvěry v peníze“ a udržet ji.
