Děti z dětského domova nestrádají po materiální stránce. Nemají problém sehnat finance na studia, ale mají problém v sobě sebrat odvahu. V rozhovoru pro server Roklen24 to řekla Veronika Kašáková, modelka a zakladatelka Nadace Veroniky Kašákové pro pomoc dětem z dětských domovů, která sama v dětském domově vyrůstala. Vysvětluje také, o čem je demotivace v sociálních službách.
Vaše nadace má velké množství partnerů, jak náročné je sponzory pro charitativní činnost týkající se dětí z dětských domovů oslovit?
Když jsem s nadací před rokem a půl začínala, využívala jsem svoje vlastní kontakty. Časem jsem se dostala do bodu, kdy moje osobní kontakty došly. Tak jsem si dala tu práci a vyhledávala jsem firmy a tvořila databázi kontaktů. Takto to děláme ve fondu do teď. Jsem šťastná, že poslední půl rok nám to funguje na doporučení, že o nás lidé hovoří a zajímají se.
Jakým způsobem vaše nadace se sponzory komunikuje?
Pro nadaci pracuje tříčlenný tým, ale na každé schůzce jsem já osobně. Občas bývají lidé překvapení, že osobně přijdu. Já bych si ale v životě nedovolila nedorazit, protože naše práce je tak specifická a autentická, že si ještě pořád nemyslím, že by to někdo dokázal říci lépe než já. Aby to nevyznělo troufale, je to proto, že vše jde opravdu ze mě. Hovořím nejenom o mém dětství, ale hlavně o potřebách dětí v dětských domovech a vysvětluji, proč jsem oslovila právě toho, koho jsem oslovila a jaká z toho může být zpětná vazba. Vše jsem to prožila, a to nikoho nenaučíte.
Jak spolupráce se sponzory funguje?
Forem je vícero. Spolupráce a podpora je vždy dle dohody. Nejsme ve fázi, abychom jakoukoliv formu podpory mohli odmítat. Podporují nás i malé firmy, lidé nám přispívají i třeba korunu měsíčně, dostáváme hmotné dárky pro děti jako hračky a podobně.
Jakou formu podpory vy osobně preferujete?
Vždy poukazuji na to, že děti z dětského domova nestrádají po materiální stránce. V návaznosti na to, co děláme, často říkám, že to ani nechci vysvětlovat, ale ukazovat. Každý partner dostává několik termínů, kdy jsme v dětským domově a dle svých možností si vybere datum a jede s námi. Aby viděli, co podpořili i práci, kterou děláme. V tuto chvíli máme aktivní tři takovéto projekty.
Kolik hodin týdně nadaci věnujete?
Sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Musím říci, že tu činnost opravdu miluji, ohromně mě naplňuje. Jsem s činností fondu tak propojená, že jsem i celkově pochopila celý svůj život a nikdy jsem nežila smysluplněji než teď. Nicméně je tady i riziko, že pak nemáte hranici, kdy přestat pracovat. I ve chvíli, kdy si večer lehnu, stejně na práci myslím, píšu si svoje myšlenky, mám opravdu hodně vizí a plánů. Ale někdy už jsem i já sama vyčerpaná, jsem hodně od tlakem informací a moje práce je emočně dost vyčerpávající.
A pracovnice vaší nadace?
Můj tým se snažím využívat osm hodin denně, ale pracují kolikrát i více. Například proto, že se vídáme i v našem volnu, jdeme na kafe, ale stejně za chvíli probíráme práci.
Velkým tématem jsou nízké platy v sociálních službách, myslíte si, že by zásadně pomohlo, kdy tito pracovníci vydělávali mnohem víc peněz?
Nemyslím si, že motivace jsou jenom finance, některým lidem k životu stačí málo. To neznamená, že jsou horší, než ti, co chtějí od života hodně. Demotivace je v sociálních službách o tom, že vám třeba patnáctileté dítě vulgárně nadává. Tady by možná stačilo podchytit situaci, zlepšit prostředí. Žádný pedagog, se kterým jsem se setkala, mi neřekl, že opustil svoji práci kvůli financím. Nikdo. Odešli, protože byli utlačováni, necítili se rovnocennými vychovateli a podobně. Z 99 procent to bylo kvůli systému samotnému.
Na druhou stranu, v poslední době je často slyšet kritika, že v neziskovkách se zašívají lidé, kteří by se jinde neměli šanci uplatnit. Co si o tom myslíte? Jaká je vaše zkušenost?
Já mám áčkový tým. Podporují nás firmy, které jste viděla na webu. Zástupci těchto společností s námi byli v dětských domovech a viděli, co tam děláme a druhý den my psali, „Veroniko, až budete mít víc peněz, chceme pro vás pracovat“. Jedna moje zaměstnankyně je z úřadu práce, druhá kolegyně ještě nedávno pracovala jako marketingová ředitelka v obchodním centru. Náš tým se skvěle doplňuje. Máme obrovskou sílu v mých zkušenostech, pedagogickém vzdělání i příběhu, zároveň máme manažersky schopné lidi, což je důležité, aby vše působilo profesionálně.
Velké téma je také vzdělání dětí z dětských domovů, které dosahují podprůměrných výsledků. Nastupují na převážně na učiliště (72 % z toho polovina učení ani nedokončí, v běžné populaci 21 %), pouze asi 1 % dětí z dětských domovů jde na vysokou školu. Existuje cesta, jak toto zlepšit?
Děti z dětských domovů nemají problém sehnat finance na studia, ale mají problém v sobě sebrat odvahu. Sebrat víru v sebe, že jsem silný, že to dám. To je to, co se trochu zapomnělo a co se neříká nahlas. Veřejně říkám, že mám terapeuta a lidé se diví, že to veřejně přiznám – jsem jedna z mála. Ale proboha! Ten člověk mi změnil život! Dal mi odvahu být tím, kým jsem dnes, pomohl mi vrátit sebeúctu a sebevědomí. To je to, na co tady bude celý svůj život apelovat. To nejcennější, co můžete někomu dát, je víra v něj. Nesmírně si vážím lidí, kteří když jsem byla nic, tak mi řekli: „My v tebe věříme!“
Pro fond ale i pro vás je jistě klíčová komunikace s fanoušky či partnery. Jakým způsobem pracujete se sociálními médii?
Jsem za ně hodně vděčná, je to ta nejlepší a nejjednodušší forma naší prezentace. Ve chvíli, kdy bychom tady byli před dvaceti lety, těžko by se o mně doslechli lidé na druhém konci republiky, pokud bych neměla známé v televizi. Nechci, aby to vyznělo, že sociální média jsou alfou a omegou dnešní doby. Je skvělé je využívat pro dobrou věci. Kdybych na sítích prezentovala svoji postavu, a to jestli mám pěkné plavky, tak to by mě úplně nenaplňovalo. Ve chvíli, kdy ale mohu prezentovat fond a můžeme sbírat kontakty. Mě dneska nepíše milion chlapů, že jsem krásná, ale milion žen, matek, dětí: „Veroniko děláte skvělou věc“. To mě baví, protože jsem s nimi v kontaktu.
Měla jsem komplikované dětství, působíte ale vyrovnaně, šťastně, spokojeně. Co změnilo Váš přístup k života? Kdy přišel zlomový moment Vašeho života?
Terapeuta už mám deset let, nějaký čas už se také radím s byznysovým koučem. Až poslední čtyři roky mám ale nějaké ovoce. Ono tu teorii, že bychom měli být šťastní, odpouštět, mít se rádi, známe všichni. Ale je těžké to žít a opravdu odpustit někomu, kdo vás nechal v taxíku. Mně se to podařilo, v hlavě nastavila, že všechno je to o mně.
A přišel nějaký vyloženě zlomový moment?
Jedním z milníků byla situace před šesti lety, kdy jsem celou noc probrečela v nejistotě, protože můj partner byl na večírku a já jsem se bála, že tam potká jinou, lepší ženu – klasické pochybnosti sama o sobě. Druhý den jsem jela za svojí koučkou a říkala jí o svých pochybnostech. Ona se mnou tenkrát udělala krásné cvičení, které teď děláme s dětmi.
Vzala moji fotku, dokázala, abych se odpoutala od toho, že na fotce jsem já a chtěla, abych ji popsala ženu, kterou vidím na fotografii. Byla jsem upřímná a řekla jsem, že je hezká, že má pěkné vlasy, nejprve jsem mluvila potichovku, styděla jsem se to říct, byla jsem opatrná se pochválit nahlas. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nahlas řekla, že jsem nádherná žena a začala jsem u toho plakat. Výsledkem bylo, že tu ženu znám, i jaká je uvnitř, a dokázala jsem se na sebe podívat upřímnýma očima. Uvědomila jsem si, že jsem dobrá žena a že mi vadí, že to občas nevidím. Myslím si, že největší osvobození života je zamilovat se sám do sebe.
