Centrální banky nadržují jen bohatým. Výsledek za to nestojí


23:04 • 7. září 2016

Tagy: centrální banka, Fed, ECB, měnová politika, QE, Citigroup

Kdo je nejlepším přítelem boháčů? Podle poslední analýzy Citigroup jsou to centrální banky. Ať už jde o Federální rezervní systém či o Evropskou centrální banku, obě monetární autority svou činností přispívají ke větší ekonomické nerovnosti napříč celým západním světem. Jak?

V tomto směru je řeč především o politice minimálních, resp. záporných, úrokových sazeb a programech QE, které se na globálních trzích společně podepsaly jejich silným pokřivením. A výsledek? „Škody, které centrální banky svou činností v systému napáchaly, rozhodně nestojí za benefity plynoucí z prováděné politiky,“ přepisuje server Business Insider slova verdiktu studie.

Otázkou je, jak celý proces vlastně probíhá? Jasné je, že činnost centrálních bank srazila výnosy dluhopisů na nulu (případně i do záporu), což mnohé investory donutilo k přesunu k akciím. Méně zřejmé už je to, jak se tento proces projevuje na zvětšování ekonomické nerovnosti.

Jak „to“ funguje?

Mechanismus funguje následovně: Centrální banky svou extrémně uvolněnou politikou pumpují do světové ekonomiky dodatečnou likviditu, která nachází své uplatnění především na akciových trzích. A právě díky tomu se ceny akcií nachází na rekordních maximech, z čehož primárně profitují bohatí. Tento fakt by nutně nemusel znamenat jakýkoliv problém, pokud by dodatečné zdroje byly opětovně investovány. Podle Citi se však děje pravý opak, boháči takto získané finance raději uspoří.

Nízké úrokové sazby rovněž poškozují penzijní systém. Jeho financování se tak stává mnohem nákladnější, což se ve výsledku nejvíce pocítí samy společnosti. Zdroje, které je nutné dodat navíc do oblasti sociálního pojištění, jdou pak na úkor kapitálových investic. Ty jsou do toho navíc zasaženy deflačním prostředím spojeným s nízkými výnosy a produktivitou.

Peněženková dieta centrálních bank. Vlády jásají, investoři zuří

V takto popsané situaci vznikají dva scénáře – evropský a americký. V prvním zmiňovaném se firmy rozhodnou místo půjček, které by použily k dalším investicím, přistoupit k osekávání nákladů. Ve druhém, tedy v americkém, společnosti rozjedou vlnu zpětných odkupů vlastních akcií, které opět potěší především peněženky těch bohatých.

Ani jedna z těchto dvou variant není spojena s tvorbou nových pracovních míst či se zvyšování mezd.

Důkaz místo slibů?

Aby Citigroup nebyla nařčena z pouhého teoretického „tlachání“, dokazuje své argumenty reálnými čísly.

Stěžejním základem je v tomto směru důkaz ohledně expanzivního charakteru politiky centrálních bank. S nástupem finanční krize z let 2008/2009 zahájily měnové autority několik kol likviditních injekcí, prostřednictvím kterých do systému napumpovaly téměř 20 bilionů dolarů. Velikost jejich bilančních rozvah tak díky tomu dosáhla 37 % světového HDP.

Příliv levné likvidity se projevil v celkové alokační distorzi světových trhů. Postupem času se velká většina zdrojů začala přesouvat do akcií, jejichž hlavním motorem se tak staly centrální banky, které nahradily „přirozené“ korporátní fundamenty vypovídající o skutečné kondici akciových společností.

Nejlépe je tato situace patrná na americkém indexu S&P 500, který v podstatě tančí, jak centrální banka zpívá. Dokazuje to pozitivní korelace tříměsíční změny proudu likvidity centrální banky s tříměsíční změnou zmiňovaného benchmarku.

Z růstu cen akcií pak profitují boháči. Potvrzuje to vývoj čistého bohatství 10 % nejmajetnějšího obyvatelstva, které po roce 2008 zaznamenalo rapidní nárůst. Naprostá většina těchto zdrojů však nenalezla své uplatnění například v růstu mezd, nýbrž zůstala naprosto neproduktivně nevyužita.

V otázce penzijních systémů je situace rovněž jasná. Vzhledem k tomu, že regulace neumožňují penzijním fondům rizikovější investice, jsou odsouzeny především na méně rizikovější oblast dluhopisů. V tomto případě však centrální banky srazily výnosy na minimum. Tento výpadek je tedy nutné někde kompenzovat, k čemuž se nejlépe hodí samy firmy. Souběžně s tím, jak rostou penzijní příspěvky zaměstnancům, však klesá objem kapitálových investic, které jsou pro expanzi podniků klíčovou záležitostí.

Jednou z možností, jak výpadek investic kompenzovat, je půjčka. Pravdou však je, že dalšímu zadlužování se firmy brání, a to i přesto, že v aktuální situaci jde o poměrně levnou záležitost. Proč? Odpovědí je deflace. Padající ceny v prostředí nízké produktivity prostě nepřinášejí žádný pozitivní výhled dostatečných výnosů z investic, a proto podnikům, především těm evropským, nezbývá nic jiného než osekávání nákladů.

Ve Spojených státech je scénář jiný. Slabá poptávka ve spojení s prostředím nízkých cen, s minimální produktivitou, dodatečnými kapacitami, levným dluhem a vysokými náklady na vlastní kapitál se firmy rozhodly přistoupit ke zpětným výkupům vlastních akcií. Společnost si jednoduše vezme levnou půjčku, za kterou od svých akcionářů posléze odkoupí jimi držené cenné papíry.

Jak tedy zní konečný verdikt Citigroup? „Je nepravděpodobné, že by činnost centrálních bank ještě někdy oživila investiční apetit. Situace je přesně opačná. Poškození trhů, které banky způsobily, je rozhodně větší než veškeré benefity plynoucí z jejich prováděné politiky.“

Napsat autorovi RSS

Absolvent Vysoké školy ekonomické, Národohospodářské fakulty. Dříve studoval na Gymnáziu Voděradská. Když se rozhodoval o zaměstnání, Roklen pro něho byla jasná volba. Mezi jeho záliby patří ekonomie, finanční trhy, rybaření a vaření.



Přejít na diskusi

Top zprávy



Kurzy k článku
Citigroup

;


Diskuze k článku
comments powered by Disqus

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.