Ekonomové byli při svém studiu společnosti dlouho fascinováni tím, jak se lidé v řadě nejen ekonomických, ale i neekonomických situacích chovají racionálně. Nyní jsou naopak fascinováni tím, jak se lidé v řadě těchto situací chovají neracionálně. A pokud se neracionálně chovají lidé, pak se tak musí chovat i tvůrci hospodářské politiky. Jakými behaviorálními předsudky trpí centrální bankéři? Touto otázkou se ve svém článku na serveru Financial Sense zabývá Patrick Schotanus.
Prvním behaviorálním předsudkem, který Schotanus přisuzuje centrálním bankéřům, je nadměrná sebedůvěra (overconfidence bias), která je úzce spojena s nadměrným optimismem, iluzí kontroly a iluzí znalostí. Bezpočet experimentů a výzkumů behaviorálních ekonomů ukázalo, že těmto systematickým zkreslením reality do jisté míry podléhají takřka všichni lidé. Myslet si, že většinu věcí víme, případně dokážeme lépe odhadnout, než ostatní, je zkrátka přirozené. Avšak pokud si to myslí někdo, kdo svými kroky ovlivňuje vývoj celé ekonomiky, může to nadělat pěknou paseku. Komentátor Financial Sense v této souvislosti zmiňuje fakt, že ačkoliv v řadě vyspělých zemích centrální banky „cílují inflaci“, jen zřídkakdy se do svého „cíle“ strefí.
Sedm investorských hříchů podle behaviorálních financí
Dalším problémem, kterým centrální bankéři podle Schotanuse trpí, je kognitivní disonance (cognitive dissonance). Tento pojem pochází z psychologie, přičemž tradičně označoval stav mysli, kdy existuje rozpor mezi vjemy – typicky mezi vlastními postoji, názory, vírou či znalostmi – a mezi skutečným stavem věcí. S tím také souvisí tzv. zkreslení sloužící sobě (self-serving bias), které nás nutí interpretovat si informace tak, aby sloužily našim vlastním zájmům. Centrální bankéři tak mají tendenci vysvětlovat dopady své měnové politiky v souladu se svým přesvědčením, avšak poněkud protichůdně s častým používáním výrazů typu „na jedné straně…, avšak na druhé straně“.
Podle prospektové teorie, která je jakousi alternativou behaviorální ekonomie k teorii užitku, kterou známe z neoklasické ekonomie, platí, že lidé trpí nejen averzí k riziku, ale rovněž i averzí ke ztrátám. To ústí ve stav, že na zisky a ztráty je lidskou myslí nahlíženo poněkud z jiného úhlu – jednoduše řečeno, oproti statu quo jsou ztráty vnímány jako výrazně vyšší ztráta užitku, než jaký by měl přínos ekvivalentní zisk. Specifický tvar užitkové funkce v prospektové teorii, která je v oblasti zisků konkávní a v oblasti ztrát konvexní, pak lidi vede k tomu, že aby se zbavili ztrát, jsou ochotní riskovat ještě více, což paradoxně může vést ještě k vyšším ztrátám.
ČNB a vývoj měnové politiky. Čtěte dvakrát – Roklen24.cz https://t.co/f06Is16JJr @roklen24 @CNB_cz #ČNB pic.twitter.com/jtIssAVG05
— Roklen24.cz (@roklen24) 26. května 2017
Do těchto ztrát přitom zahrnují i utopené náklady (sunk costs), tedy náklady, které již byly v minulosti vynaloženy a nejde je získat zpět, a tudíž by při rozhodování neměly být brány v potaz. Podle Schotanuse je však centrální bankéři do svých kalkulací často zahrnují, a proto i často pokračují v politice, která nenese očekávaná pozitiva. Kvůli zmiňovanému zkreslení sloužící sobě pak mají sklon obhajovat svá rozhodnutí, i když se ukážou jako nesprávná. Pokud by přiznali chybu, přišli by o svou reputaci.
Často můžeme slyšet, jak se centrální bankéři, ale i bývalí a současní politici, obviňují z řady omylů a špatných rozhodnutí, přičemž se nechávají slyšet, že na podobné situaci by reagovali lépe. Za tím se skrývá tzv. bias zpětného pohledu (hindsight bias), podle kterého se lidé často ex-post domnívají, že nastalé události bylo možné snadno předvídat. S tím opět souvisí zkreslení sloužící sobě, kvůli kterému používají lidé pro hodnocení ostatních zcela jiné měřítko než pro hodnocení sebe. Zatímco své úspěchy považují za důsledek svých schopností, znalostí a intuice, neúspěchy schvalují na náhodu či smůlu, při hodnocení jednání ostatních se z nich stávají nemilosrdní zlostní bůžkové.
Behaviorální ekonom: V bezhotovostní společnosti by lidé podváděli více
