Společná pravidla nejen pro Evropu: Jak vlastně (ne)fungují?


14:18 • 19. června 2017

Tagy: Evropa, Evropská unie, eurozóna

Jeden z nejvlivnějších evropských ekonomů, Thomas Wieser, minulý týden přiznal, že rozdílná národní pravidla představují v Evropě problém. Navíc sjednocovat chování na trhu není jednoduché, už jen proto, že v odlišných regionech přináší tato snaha rozdílné ekonomické výsledky. Evropě tak nezbývá nic jiného, než motivovat národní vlády k reformám poukazováním na dobře fungující systémy, od kterých se ostatní mohou učit.

Thomas Wieser, prezident Hospodářského a finančního výboru a prezident Pracovní skupiny pro Euroskupinu, minulý týden přednášel na půdě České národní banky. Jeden z nejvlivnějších lidí v politicko-ekonomickém prostředí starého kontinentu hovořil o složitosti synchronizace politik a o kvalitě institucí v rámci členských zemí EU a eurozóny. Výsledek? V heterogenním ekonomickém a společenském prostředí, které Evropa představuje, je složité nastavit jednoznačná a univerzální pravidla. Svým způsobem se tak ekonom vrátil k problému „one size fits all“, známého například z kritiky Washingtonského konsenzu. 

Příkladem může být snaha o sjednocení insolvenčního rámce, která je dle Wiesera velmi komplikovaná, ale především názorně ukazuje, jak důležité jsou rozdíly v národních institucích. V jednotlivých členských zemích existují rozmanitá řešení systému insolvencí. Jedno z nejlepších je podle Wiesera v Nizozemí. Vinou rozdílného fungování institucí však není nizozemský formát aplikovatelný v jiných evropských státech. 

Na důležitost institucí a podobnosti vnitřních rozhodovacího procesů upozorňuje ekonom i v případě optimální měnové oblasti.  Právě nesoulad v prvcích chování, rozhodovacích procesech nebo například ve způsobu vyjednávání mzdových podmínek (centrální, sektorové, nebo na úrovni firem) představuje pro Evropu zásadní výzvu. Odborná literatura navíc ukazuje, že i v případě sjednoceného formálního rámce, neformální pravidla chování v jednotlivých zemích mohou zásadně ovlivnit výsledek.

Jak moc se chování a ekonomické výstupy liší napříč jednotlivými společnosti, naznačuje článek v prestižním časopise Science (Antisocial Punishment Across Societies). Jde o klasický experiment „public good game“ hraný opakovaně. Ve skupině o 4 lidech se každý hráč rozhodne, kolik přispěje do společného rozpočtu. Na konci hry je obsah koše vynásoben příslušnou konstantou a přerozdělen všem hráčům bez ohledu na to, kdo kolik daroval. Z pohledu každého hráče je optimální nepřispět, protože pokud nikdo jiný nepřispěje, dostane na konci méně, než daroval. Naopak z pohledu společenského optima by měl každý přispět vším, co má, protože tím každý z hráčů dostane víc, než měl na začátku hry. K uzavření formálního institucionálního rámce stačí přidat, že po každé hře může kdokoliv z týmu potrestat kohokoliv (třeba černé pasažéry). Každý, kdo trestá, přijde o jeden žeton. Ten, kdo je trestaný, pak přijde o žetony tři.

Takto vymezený herní rámec, přesně nadefinovaný formálními institucemi a pravidly, byl následně vyzkoušen v několika městech světa. Zatímco v Nottinghamu, St. Gallenu nebo například v Kodani je průměrná úroveň „příspěvku“ do společného koše vysoká, v Athénách dosahuje pouze třetiny toho, co v severních a západních městech Evropy (viz obrázek z Herrmann et al. 2008). Řecké hlavní město tak dopadlo hůře než například Rijád (Saudská Arábie) nebo Maskat (Omán).  Právě hlavní město Ománu „vyhrálo“ v počtu trestání těch, kteří nebyli černí pasažéři. Obyvatelé Athén byli hned druzí. Podle autorů je jedno z možných vysvětlení to, že ti, co v prvním kole nepřispěli a byli následně potrestáni, se v tom dalším/dalších mstili. Toto pomstychtivé chování bylo ve městech západní Evropy pozorováno velmi zřídka, zatímco v Řecku bylo častější než samotné trestání černých pasažérů.

Z podobných experimentů je těžké vyvozovat jednoznačné a zásadní závěry. Rozhodně jde ale o ukázku toho, že ani stejný formální institucionální rámec nemusí vést ke stejnému chování a stejným ekonomickým výstupům. Podle autorů výsledky ukázaly, že možnost trestání (formální instituce) je pro společnost užitečná, pouze pokud je doplněná silnou společenskou normou spolupráce (neformální instituce). Jistě by šlo najít podobné příklady v dalším ekonomickém chování, například rozdílná ochota přistoupit k zásadním a nepříjemným reformám v Řecku nebo pobaltských státech. 

Sám Wieser nakonec připustil, že pokud by se mohl vrátit zpět do roku 2008, kladl by větší důraz na kvalitu institucí. A jak tedy motivovat členské státy k tomu, aby se věnovaly reformám, které zůstávají výhradně národní otázkou? Nezdá se pravděpodobné, že by finanční motivace pomohla. Těžko si lze představit, že se například ve Francii rozhoupe politická reprezentace k reformě důchodového systému, pokud dostane ze strany Evropy několik set miliónů eur. Zbývá tedy ukazovat na dobrou praxi – „good practice guidance“ – a opakovaně srovnávat fungování států.

 

RSS

Během magisterského studia na Institut ekonomických studií na Univerzitě Karlově si postupně vyzkoušel zahraniční univerzity v Holandsku, Číně a Španělsku. Ve studiu pokračuje v rámci CERGE-EI, kde je ve druhém ročníku PhD programu. Je spoluzakladatelem serveru SmallTalkEconomics.com.   



Přejít na diskusi

Top zprávy




Diskuze k článku
comments powered by Disqus

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.