Obaly jako nepřítel planety? Recyklace pohledem ekonomie


13:09 • 7. ledna 2017

Tagy: životní prostředí, odpad, spotřebitelé, Evropská unie

Člověka moderní doby by podle filozofa existencialismu Alberta Camuse šlo popsat jednou krátkou větou – smilnil a četl noviny. O člověku moderního kapitalismu bychom pak mohli říct, že spotřebovával – a plýtval. Výmluvným důkazem toho, že si dnešní společnost žije až v příliš velkém luxusu, je používání spotřebitelských obalů. Nejenže jsou úplně zbytečné, ale navíc se hned po spotřebování výrobku stávají odpady a zahlcují tak naši planetu.

Není pochyb o tom, že planetě by se bez lidstva dařilo daleko lépe. Ochránci přírody jsou však krutí jen natolik, že po lidech požadují, aby byli při naplňování svých potřeb – které se přirozeně děje na úkor potřeb přírody – trochu uvážlivější. Nemusí mít přeci všechno, ale jen to, co skutečně potřebují.

Spotřebitelské obaly zcela jistě nejsou něčím, co by spadalo do kategorie povolených přirozených potřeb. Naopak se jedná o cosi nad rámec samotného výrobku a postrádající nějaké užitečné funkce, které by obalům dávaly právo na existenci. Pokud díky nim spotřebitelé dokáží rozlišit různé značky, pak je to spíše na škodu. Značka je totiž pouhým výsledkem umělé diferenciace výrobků; jedné z arzenálu zbraní, kterými nenasytní výrobci podporují už tak nadměrnou spotřebu.

Obaly navíc poškozují životní prostředí, a to hned dvěma směry. Kromě toho, že přispívají k zahlcení planety odpadem, se také na jejich výrobu spotřebovávají vzácné přírodní zdroje. A protože jak známo, trh nedokáže vzít plně v potaz význam dlouhého období, přírodní zdroje jsou uměle levnější a jsou tak spotřebovávány v nadměrném množství.

Co „zeleného“ vzrušuje Billa Gatese?

Naštěstí zde existuje environmentální politika EU, která se snaží navést onu krátkozrakou smithovskou neviditelnou ruku správným směrem. Když už se obalový odpad musí vznikat, pak ať se alespoň recykluje. Od 90. let, kdy světlo světa poprvé spatřila slavná obalová směrnice, probíhá ze strany EU neustálé navyšování recyklačních požadavků. Zatímco pro konec roku 2008 byl stanoven cíl recyklovat mezi 55 a 80 % celkového množství obalových odpadů, pro konec roku 2020 už je to 70 % a pro konec roku 2030 dokonce 80 %. Kvóty jsou pak stanoveny i pro jednotlivé materiály.

Česká republika si v plnění recyklačních kvót vede lépe než skvěle. Kolem 70% cíle pro rok 2020 se pohybujeme už od roku 2010, přičemž v roce 2014 bylo dosaženo míry recyklace obalových odpadů 73 %. A podle studie BIO Intelligence Service z roku 2014 (1) zadané Evropskou komisí má Česká republika v porovnání s ostatními evropskými státy, které dosahují nejvyšších měr recyklace, dokonce nejnižší náklady. I když tedy máme nejefektivnější systém třídění a recyklace obalů, přesto účetně přináší čistou ztrátu, a to v hodnotě zhruba 5 EUR na jednoho obyvatele. Můžeme pak – v duchu evropské obalové směrnice – tvrdit, že skutečně platí čím víc, tím líp?

Gates a další miliardáři zachraňují svět „zeleným“ fondem

Evropská environmentální politika prý praktikuje princip znečišťovatel platí. Co se týče nakládání s obaly, v České republice, stejně jako v řadě jiných evropských zemích, jsou za plnění recyklačních kvót formálně zodpovědní výrobci a dovozci obalů, respektive obce, avšak v praktické rovině jedna autorizovaná společnost – u nás v současné době EKO-KOM, které povinné osoby hradí poplatky. EKO-KOM tak zajišťuje sběrnou síť prakticky po celém území ČR, přičemž jeho posláním je přimět občany třídit obalový odpad v takovém množství, aby byly splněny kvóty. A daří se mu to víc než dobře.

Problém ovšem je, že dobrá vůle přirozeně nereflektuje jakoukoliv ekonomickou racionalitu procesu třídění a recyklace. Spotřebitelé přirozeně nemohou tušit, zda je jejich (ne)třídění efektivní, anebo ne. Ba co víc, navzdory tomu, že oni jsou ve skutečnosti těmi, kdo rozhoduje o tom, kolik odpadu z obalových odpadů vznikne, nezaplatí za to, že se jich zbaví, ani korunu – jak v případě, že je vyhodí do popelnice, tak v případě, že je vyhodí do barevného kontejneru. Stejně tak nejsou tak trhu motivování k tomu, aby si vybírali výrobky s obaly, které jsou méně náročné na zpracování.

Abychom dospěli k optimálnímu množství recyklace nejen obalů, ale jakéhokoliv odpadu, museli by spotřebitelé za zpracování odpadu, který produkují, platit. Pokud by docházelo ke spotřebování vzácných zdrojů, jejich cena by v čase rostla, a to až do bodu, kdy by bylo získání druhotné suroviny levnější než pořízení primární suroviny; recyklace by se tak stala ziskovou. Za této situace by již spotřebitelé neplatili za zpracování odpadu, ale naopak podnikatelé by od nich odpad vykupovali, aby jej mohli recyklovat. Výrobci by zároveň byli motivováni používat suroviny, kterých je prozatím dostatek (2).

Světový unikát. První „zelená“ burza je na světě

Jenže dnes, kdy jsou vlastnická práva k odpadu takto podivně vymezena a ceny v odpadovém hospodářství jsou – spíše než aby reflektovaly ekonomickou realitu – stanoveny administrativně, nikdo na světě není schopen říct, v jakém bodě této tržní cesty k recyklaci se nacházíme. A nikdo na světě – včetně Evropské unie – pak není schopen říct kolik, čeho, a zda vůbec je efektivní recyklovat.

Reference:

  1. European Commision. Development of Guidance on Extended Producer Responsibility (EPR) [online]. 2014.
  2. TIETENBERG, T. H. Environmental and Natural Resource Economics. 6th ed. Boston: Addison-Wesley, 2003.
RSS

Je studentkou Národohospodářské fakulty VŠE v Praze a spolupracovnicí Roklen24. Má ráda knihy, němčinu a filozofii Friedricha Nietzscheho. Zajímá se o behaviorální ekonomii.



Přejít na diskusi

Top zprávy




Diskuze k článku
comments powered by Disqus

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.