Psala se raná 70. léta, když americký prezident Nixon vyhlásil „válku rakovině“. Měla vést k výraznému pokroku v boji se zákeřnou chorobou. Jenže systematický státní výzkum, například v podobě testování desetitisíců rostlinných výtažků, očekávaných výsledků nedosáhl. Jaký rozdíl oproti sklonku 50. let, kdy – jak ve své knize Happy Accidents: Serendipity in Modern Medical Breakthroughs píše lékař a výzkumník Morton Myers – byly protirakovinné látky s rostlinným základem objeveny šťastnou náhodou. Jiný znalec oboru, John LaMatina, uvádí, že soukromý sektor obecně vyvíjí devět z deseti účinných léků.
S veřejně financovaným výzkumem to není o moc slavnější ani v jiných oborech. Ekonom Leo Sveikauskas z amerického Úřadu statistiky práce dokládá ve své shrnující studii z roku 2007, že výnosnost výzkumu a vývoje je velice solidní, pouze však tehdy, je-li financován privátně. „Výnos mnoha forem veřejně financovaného výzkumu a vývoje je v podstatě nulový,“ shrnuje.
Proč je státní výzkum tak neefektivní? Z podstatné části proto, že je „racionalizovaný“ a zbyrokratizovaný. Výzkumníci ve státní sféře postupují podle grantových zadání, sledují předem daný cíl – například objevit účinnou látku proti chorobě A. Když však během výzkumu objeví kúru proti nemoci B, když je tedy potká náhoda, často nad tím s nezájmem mávnou rukou. Lék proti nemoci B nemají v zadání. Výzkumník privátní farmaceutické firmy se takového kiksu nedopustí. Žene jej motiv zisku. Uprostřed výzkumného procesu tak klidně dokáže svůj výzkum přeorientovat na nemoc B. Tuší výnos. Grantové zadání jej nezajímá – žádné nemá. Soukromý sektor tak dává mnohem větší šanci náhodě, objevování pokusem a omylem, jakési intelektuální hravosti, jak píše Nassim Taleb ve své knize Antifragile.
Aktuální data OECD (str. 305) prokazují, že právě v oblasti privátního výzkumu a vývoje je na tom Česká republika žalostně. Ve všech čtyřech hodnotících kritériích se nachází pod mediánem zemí OECD, z toho ve třech z nich opravdu hluboko (počet schválených patentů a ochranných známek v poměru k velikosti ekonomiky; počet firem investujících do výzkumu a vývoje na vrcholné úrovni, opět vzhledem k HDP). Podobně neslavně na tom jsme s inovativním podnikatelstvím. Ve sledovaných kritériích (objem rizikového kapitálu v poměru k HDP; snadnost podnikání) je ČR opět pod úrovní střední hodnoty hospodářsky vyspělých zemí.
Možná, že právě v tom tkví zásadní důvod, proč doháníme průměr „staré“ Evropské unie pomaleji než třeba ostatní země visegrádské čtyřky. Bohužel se ale není čemu divit, když – jak také vyplývá z aktuálních dat OECD (str. 95) – je u nás v rámci hospodářsky vyspělých zemí nejslabší spolupráce mezi firmami a univerzitami. Když stát vidí ve firmě či podnikateli spíše pachatele daňových úniků než inovátora. Když Česká národní banka udržuje svůj intervenční režim, jímž dále vnáší nejistotu ohledně kursu; i kdyby daný podnikatel nebo firma chtěli investovat do špičkových zahraničních technologií či know-how, nyní to raději odloží – co když bude koruna třeba už za pár měsíců, po opuštění intervence, výrazně silnější? Mimochodem, odkládání spotřeby, kterým ČNB svoji intervenci zdůvodňovala, tak nahrazuje odkládání investic.
Zkrátka a dobře, žádný div, že se firmám a podnikatelům v nepřátelském a nejistém prostředí už nedostává chuti k inovativním pokusům a omylům.
Vyšlo v Euru.
