Vnitřní a vnější, (ne)zásadní peníze aneb „I Theory of Money“

V předchozím příspěvku „Bank of England a chuť si zakopat“, věnovanému vztahu mezi měnovou politikou a finanční stabilitou jsme slíbili text na téma „I Theory of Money“, která představuje specifický přístup k tomuto tématu. Anglický výraz „I“ představuje zkratku pro slovo „intermediaries“, což znamená, že klade hlavní důraz na roli finančních „zprostředkovatelů – bank“ pro stabilitu ekonomiky.

O „I Theory of Money se nedá moc mluvit“, aniž bychom nenakousli zásadní rozkol v současné monetární ekonomii, který se týká role peněz. Může to znít trochu překvapivě, ale v měnové teorii, které se říká „New Keynesian“ a která dnes dominuje praktické měnové politice, peníze nejsou „zásadní“.[1] Jinými slovy, jsou sice součástí ekonomiky a ulehčují směnu, ale kdyby tam nebyly, nic zvláštního by se nestalo. V „New Keynesian“ měnová politika funguje prostřednictvím úrokových sazeb a peníze nejsou limitující, protože když jsou potřeba, jsou jednoduše k dispozici.

Proti tomu stojí měnová teorie „New Monetarist“, pro kterou peníze jsou „zásadní“, protože představují strnulost, která má velké dopady na úroveň a volatilitu HDP. Jinak řečeno, zatímco pro „New Keynesians“ jsou klíčovou strnulostí ekonomiky nominální ceny a mzdy, „New Monetarists“ pracují v tradici Friedmana s flexibilními cenami a mzdami. Klíčová strnulost je u nich dána existencí peněz, či přesněji řečeno faktem, že dluh je vyjádřen v penězích a jeho nominální hodnota je neměnná.

„I Theory of Money“ vychází z „New Monetarist“ a peníze jsou „zásadní“, protože jednak hrají důležitou roli pro fungování bank a jednak neméně důležitou roli pro obyvatele jako forma pojištění rizika. Jak už jsme několikrát řešili dříve, banky vytvářejí peníze v okamžiku poskytnutí úvěru a vytvoření tomu odpovídajícího depozita. Těmto penězům se taky říká „vnější“ peníze a stojí proti penězům vytvořeným přímo centrální bankou, tedy hotovostí a vklady komerčních bank u centrální banky, kterým se říká „vnitřní“ peníze.

Měnová politika a finanční stabilita

Bankám je potom přisouzena role zprostředkovatele, který pomáhá financovat investiční projekty obyvatel. Banky sice mohou vytvořit vnější peníze vytvořením úvěru a depozit, ale potřebují také vnitřní peníze v podobě vlastního kapitálu a případně i povinných minimálních rezerv. Vnitřní peníze současně slouží jako bezpečné aktivum, které není vystaveno riziku selhání investičních projektů. Všichni v ekonomice nakonec chtějí držet aspoň nějaké vnitřní peníze, protože zatímco všechny investiční projekty jsou vystaveny riziku selhání, peníze toto riziko nemají. Investičním projektem přitom nemusí být jen investice ve smyslu výstavby továrny, ale stačí například koupě bytu, nebo jen nákup akcií nebo dluhopisů firem. V podstatě jde o jakékoliv aktivum, jehož cena se může změnit a majitel aktiva tím může utrpět ztrátu.

Banky na investiční projekty půjčují vytvářením vnějších peněz, ale jsou limitovány množstvím vnitřních peněz, které tvoří jejich kapitál a případně povinné minimální rezervy. Při půjčování – vytváření vnějších peněz – zároveň vzniká rozdíl ve splatnostech, protože na straně aktiv mají banky dlouhodobé úvěry a na straně závazků krátkodobá depozita.

Přesně v tradici Chicagské školy potom hospodářský cyklus vzniká v okamžiku, kdy díky nějakému šoku například klesnou ceny aktiv (investičních projektů), někteří investoři (ať už domácnosti nebo firmy) začnou uzavírat své pozice, čímž dále tlačí na pokles cen aktiv, a vybírají svá depozita v bankách, protože chtějí držet více vnitřních peněz jako pojištění proti riziku. V ekonomice roste poptávka po vnitřních penězích a tím také jejich cena a s tím také reálná hodnota závazků (depozit) bank. Banky přestávají plnit svou roli zprostředkovatele a celá ekonomika může skončit v deflační spirále. Je tady ale kritický rozdíl. Deflační spirála, reálná hodnota dluhu a cena peněz totiž nejsou vyjádřeny ve vztahu k spotřebnímu zboží, jak jsme zvyklí, ale ve vztahu k cenám aktiv. Ceny spotřebního zboží a služeb, tedy něco co známe jako index spotřebitelských cen (CPI), je jen nepříliš zajímavá položka, která se nakonec přizpůsobí.

Jsou mandáty centrální banky v rozporu nebo se doplňují?

„I Theory of Money“ stejně jako řada ostatních „New Monetarists“ nepřisuzuje cenám zboží a služeb velkou váhu. I kdyby nakonec byly strnulé, jak tvrdí „New Keynesians“, jejich dopad na volatilitu ekonomiky je zanedbatelný ve srovnání s dopady, který má nominální strnulost dluhu a kolísání jeho reálné hodnoty díky volatilitě cen aktiv, jejichž nákup byl financován právě tímto dluhem.

Co z toho vyplývá pro měnovou politiku? Cílování inflace, která je měřena pomocí CPI, v tomto pojetí nefunguje. Měnová politika by se měla soustředit na udržení stabilní hodnoty vnitřních peněz – ovšem viděno přes ceny aktiv. To znamená, že by měnová politika neměla dopustit příliš velké změny v cenách aktiv a tím přerozdělování bohatství, protože nákupy aktiv jsou financovány nominálně konstantním dluhem. Centrální banka sice může používat úrokové sazby, ale to je příliš obecný nástroj na ovlivnění cen různých aktiv. Tím se do hry dostávají makroobezřetnostní nástroje, která jsou pro regulaci cen aktiv vhodnější, protože dokáží regulovat ochotu obyvatel vstupovat do rizikových investic na individuální úrovni. Důraz na makroobezřetnostní nástroje a stabilitu cen aktiv je primární, úrokové sazby jsou jen udržovány na hodnotách odpovídajících odhadu rovnovážných reálných sazeb a tempa růstu vnitřních peněz. V teoretickém modelu „I Theory of Money“ to všechno pěkně funguje, a použití makrobeřetnostní politiky vede ke snížení volatility ekonomiky.

Jediný problém spočívá v tom, že „I Theory of Money“ je sice dnes schopna poskytnout ucelený teoretický model fungování ekonomiky, zatím však nedokázala přijít s konkrétním návrhem, jak by ony makroobezřetnostní nástroje měly přesně vypadat a jak by se měly používat v reálném čase.


[1] Slovo „zásadní“ používáme pro překlad anglického slova „essential“. Pokud někdy otevřete nějaký odborný článek zabývající se monetární ekonomií a speciálně rolí peněz, bude se tam velmi pravděpodobně dříve nebo později řešit, zda-li jsou nebo nejsou peníze „essential“. Většinou se tím myslí, zda-li peníze mají specifickou a zásadní roli pro vysvětlení fungování ekonomiky.

Newsletter