Bohatí Američané navzdory tomu, že jsou v průměru zdravější než chudší obyvatelé USA, se stali „největšími kupci“ zdravotní péče. Jde tak o dramatický zvrat ve vzorech utrácení celých příjmových skupin. Hovoří o tom alespoň nová studie Harvardu.
Studie také ukazuje, že chudí, kteří jako skupina mají vyšší zdravotní potřeby a žijí kratší život než vyšší příjmové skupiny, se v posledních letech stali skupinou s nejnižšími výdaji na jednoho obyvatele, co se týče zdravotní péče, ačkoli byli po několik desetiletí na špici.
Jinými slovy: lidé, kteří potřebují zdravotní péči nejvíce, jí nyní dostávají méně než lidé, kteří ji potřebují naopak nejméně. Tento jev nastal v důsledku snížení výdajů na zdravotnictví na jednoho obyvatele. Snížení ale nastalo jen u nižších příjmových skupin, jelikož u těch bohatších výdaje vzrostly velmi výrazně.
„Obáváme se, že se může jednat o předzvěst prohlubujících se rozdílů ve výstupech zdravotní péče,“ napsali autoři studie. Jedna z těchto autorů, Dr. Steffie Woolhandlerová, dodala, že: „zásadní změna již nastala.“
Studie naznačuje, že pokles celkových výdajů na zdravotnictví ze strany nejchudší pětiny obyvatel může jít alespoň částečně na vrub stagnujících mezd většiny pracovníků spolu s velkým nárůstem počtu zdravotních pojistných plánů s vysokou spoluúčastí. Spoluúčast je množství peněz, které lidé využívající zdravotní péči musí osobně zaplatit z vlastní kapsy, než jejich pojištění uhradí zbylé náklady na poskytnutou zdravotní péči nebo léky. Výzkum ukázal, že pojistné plány s vysokou spoluúčastí mohou odrazovat od využívání zdravotní péče, a to zejména u lidí s nižšími příjmy.
Studie se zaměřovala na zdravotní výdaje Američanů s nízkými, středními a vysokými příjmy od roku 1963 až do roku 2012. Ve zprávě se píše, že před rokem 1965 měli lidé s nejnižšími příjmy i nejnižší výdaje na své zdraví, a to navzdory jejich horšímu zdravotnímu stavu ve srovnání s jinými příjmovými skupinami. V roce 1965 byla ale přijata legislativa, jež vytvořila federální program Medicare, který zajišťuje zdravotní pojištění především pro seniory, a Medicaid, což je společný program federální vlády a lokálních vlád, jenž poskytuje podobné pojištění chudým.
Tyto dva programy, které zahrnují desítky milionů Američanů, vedly k výrazně vyšším výdajům na zdravotní péči pro lidi s nižšími příjmy. Ve zprávě se rovněž píše, že v roce 1977 převyšovaly výdaje chudých ostatní příjmové skupiny o celých 23 procent. Tento model trval až do roku 2004. Woolhandlerová k tomu dodala, že toto rozložení výdajů na zdravotní péči v různých příjmových skupinách bylo správné, jelikož odráželo zdraví těchto příjmových skupin.
Po roce 2004 ale roční výdaje na obyvatele nejchudší pětiny populace spadly na 19,27 dolarů, neboli o 3,7 % za posledních 8 let trvání studie. Ve stejné době prudce vzrostly roční výdaje na zdravotní péči u nejbohatší pětiny až na 106,04 dolarů, což je růst o 19,7 %. Výdaje na zdravotnictví střední třídy také rostly, ale na rozdíl od nejbohatší třídy méně dramatickým tempem, a to o 12,5 %.
„Když přizpůsobíme výdaje na zdravotní péči věku a zdravotnímu stavu, tak ke konci tohoto osmiletého období v roce 2011 zdravotní výdaje na obyvatele nejchudší pětiny činily 4 074 dolarů,“ řekla Woolhandlerová. Výdaje střední třidy byly 4 647 dolarů na osobu a výdaje na zdravotnictví nejbohatší pětiny byly 5 817 dolarů na osobu.
Divergence mezi příjmovými skupinami byla způsobena změnami ve výdajích u lidí mladších 65 let. Autoři uvádí, že starší lidé mají podobný pozvolný růst výdajů bez ohledu na příjmovou skupinu. Nejchudší u této věkové kategorie mají i nadále nejvyšší výdaje.
Woolhandlerová řekla, že z údajů nevyplývá, zda chudí jako skupina čerpají ze zdravotní péče málo, nebo zda naopak bohatí dostávají příliš. Oba scénáře jsou možné, ale nelze říct, který je ten správný. Dodala, že studie nemůže být brána jako zaručený zdroj informací pro efektivitu systému zdravotní péče. Systém je totiž efektivní tehdy, kdy výše financování se setkává s výší čerpaných služeb.
Woolhandler poznamenala, že „chudí muži žijí o 15 let kratší život než muži z bohatých rodin. Co se týká žen, tak u nich je rozdíl 10 let. „ Woolhandlerová k tomu řekla, že ona a ani její spoluautoři studie nemohou dokázat, že pomalý růst mezd a vzestup pojistných plánů s vysokou spoluúčastí hrály roli ve snížení výdajů na zdravotnictví u chudé třídy. Tuto teorii ale považují nicméně za velmi pravděpodobnou vzhledem k tomu, že k oběma událostem došlo ve stejnou dobu.
Vysoká spoluúčast, rysy sdílení nákladů včetně doplatků a soupojišťování jsou v pojistných plánech stále běžné. Zaměstnavatelé a pojišťovny se snaží ohnout křivku nákladů na zdravotní výdaje, která po celá desetiletí stoupala rychleji než celkové inflace, tím, že se odrazuje od nadužívání zdravotnických služeb. „Lidé říkají, že spoluúčast ohýbá křivky nákladů,“ řekla Woolhandlerová. „Je to ale na úkor chudých lidí a lidí se středními příjmy.“
Zákon o cenově dostupné péči známý jako Obamacare pomohl zlepšit zdravotní stav chudých tím, že povolil jednotlivým státům rozšířit program Medicaid tak, aby pokryl více dospělých. Woolhandlerová také řekla, že zákon o cenové dostupné péči byl jen „částečným řešením“, protože mnoho z jednotlivých zdravotních plánů prodávaných na základě Obamacare mělo stále příliš vysokou spoluúčast. Spoluúčast u tzv. „stříbrných plánů“, jež patří k nejpopulárnějším, byla okolo 3 000 dolarů za rok. „Bronzové plány“, za které se platí nejnižší pojistné, naproti tomu mají spoluúčast ve výši 6 000 dolarů. „Federální vláda však víceméně podpořila myšlenku, že tyto obrovské spoluúčastí jsou přijatelné, a to je právě součást problému,“ řekla Woolhandlerová.
