Hyman Minsky o krizi: Čím lépe se máme, o to horší přijde krach

Od začátku své akademické kariéry v 50. letech minulého století až do roku 1996, kdy zemřel, stál Hyman Minsky na periferii ekonomické vědecké obce. Jeho výzkum týkající se finanční krize přitahoval několik oddaných obyvatelů, avšak v oblasti hlavního proudu jako by po něm neštěkl ani pes. To se však změnilo v roce 2007, kdy ve Spojených státech propukla hypoteční a následně finanční krize, kterou nikdo z mainstreamových ekonomů nedokázal předpovědět.

Příběh jednoho z nejoslnivějších teoretiků finančních krizí v dějinách ekonomického myšlení mapuje The Economist. Stejně jako řada jiných ekonomů, i Hyman Minsky začal na vysoké škole původně studovat matematiku. Avšak brzy pochopil – na rozdíl od věhlasných zástupců hlavního proudu – že matematika spíše než aby vysvětlovala ekonomické jevy, tak zastírá jejich pravou podstatu. Začal se tedy naplno věnovat ekonomii a zejména finančním krizím.

Ekonom, který Minskyho za dob jeho studií nejvíce zaujal, nebyl nikdo jiný než John Maynard Keynes, který jako první vážně zpochybnil samoregulační schopnost kapitalistické tržní ekonomiky. Do Velké deprese ve 30. letech na ni totiž bylo nahlíženo jako na něco, co automaticky samo spěje k rovnováze, přičemž tato tendence nemůže být zlomena ani nejhoršími démony. Avšak zatímco neokeynesiánství, jež se později stalo hlavním proudem, nacpalo Keynesovy myšlenky do matematických neoklasických modelů, Minsky si z něj vzal to, co se rovnicemi vysvětlit nedá. Zařadil se tak po bok postkeynesovských ekonomů, jejichž myšlenky dosud – stejně jako kdysi Minskyho – hlavní proud ekonomické vědy vytrvale ignoruje.

Do čeho investovat, když analytici věští recesi? Tohle se osvědčilo

Jelikož Minsky vyrůstal právě ve 30. letech, cítil, že jeho údělem je zabývat se právě touto ekonomickou katastrofou a katastrofám jí podobným, které v budoucnu teprve nastanou. Stejně jako Keynes chápal kapitalistickou ekonomiku jako vnitřně hluboce nestabilní systém. Při svém studiu příčin finanční krize stvořil svou teorii zvanou hypotéza nestability, kterou sice v hrubých představil již v roce 1975 ve své knize o Johnu Maynardu Keynesovi, ale svět se o ní začal zajímat až po propuknutí poslední finanční krize. The Economist uvádí, že zatímco před rokem 2007 zmínil jméno Minskyho pouze jednou, od roku 2007 se objevilo nejméně ve 30 článcích.

 

V Minskyho teorii platí, že čím delší je období prosperity, tím horší krize bude poté následovat. Jinými slovy, stabilita vede k nestabilitě. Hlavním důvodem je přitom specifický rys soudobé kapitalistické ekonomiky – dluhové financování investic. Aby byla ekonomika stabilní, musí příjmy ekonomických subjektů stačit na plynulé splácení závazků. Čím více příjmy převyšují splátky, tím většího optimismu podnikatelé nabývají a tím ochotnější jsou finanční instituce poskytovat úvěry.

Ekonomika se zdá být prosperující a stabilní. Avšak stabilita je pouhou iluzí. Čím optimističtější očekávání ekonomické subjekty mají, tím více se z opatrnického financování investic, které je charakteristické tím, že očekávané finanční toky budou po celou dobu projektu převyšovat splátky, přesouvají ke spekulativnímu financování, které předpokládá krytí dlouhodobých závazků novými krátkodobými půjčkami. Minsky dále rozlišuje i ultraspekulativní (Ponziho) financování, k němuž se přesouvají subjekty, které během konjunktury věří ve zhodnocení nakupovaných aktiv.

Jan Kaška: Semínka finanční krize byla zaseta

Čím více se zdá, že ekonomika prosperuje, tím optimističtější jsou očekávání subjektů. A čím optimističtější jsou očekávání, tím v ekonomice narůstá podíl spekulativního či ultraspekulativního financování, se kterým také vzrůstá nestabilita oné prosperity. Stačí, aby se očekávání některých nenaplnila, a tyto subjekty pak nebyly schopné splácet své závazky. A jelikož v kapitalistické ekonomice, která je skrz na skrz provázaná vzájemnými pohledávkami a závazky, je každý něčím věřitelem a každý něčím dlužníkem, neschopnost splácet některých subjektů spustí řetězovou reakci krachů a následně povede ke kumulativnímu procesu poklesu investic a HDP. Nastává Minskyho moment a ekonomika se ocitá v krizi.

I když Mynskyho vysvětlení finanční krize může do jisté míry připomínat mainstreamovou teorii monetárního cyklu v duchu Friedmana, kdy centrální banka pumpuje až příliš peněz do ekonomiky, což způsobuje špatná rozhodnutí ekonomických subjektů zasažených peněžní iluzí, v tomto případě centrální banka množství peněz v oběhu prakticky neovlivňuje. Peníze vytvářejí komerční banky, avšak z popudu poptávky po penězích soukromých subjektů, která přirozeně stoupá s růstem investiční aktivity v období optimistických očekávání.

Kapitalistická ekonomika tak čas od času upadne do recese nikoliv vinou exogenních zásahů, ale kvůli svému chorobnému sklonu k hospodářskému cyklu vyvěrajícímu z její vlastní podstaty. Jediné, o čem tedy centrální banka může rozhodnout, je, zda v období recese splní svoji roli věřitele poslední instance a doplní do ekonomiky chybějící likviditu, anebo zda nechá ekonomiku zabřednout do ještě horší recese, avšak na druhou stranu umožní její očištění od neefektivních subjektů.

USA vstříc krizi: Dluhy domácností těsně pod maximem z 2008

Newsletter