Kdo tiskne peníze?

Poslední dobou se můžeme občas dočíst, že centrální banky tisknou ve snaze uvolnit měnovou politiku příliš mnoho peněz a že to nakonec povede k inflaci. Pravdou je, že centrální banky provádějí tzv. kvantitativní uvolňování z toho důvodu, aby se inflace trochu zvýšila, nicméně činí tak v posledních letech spíše z obavy deflace. Jak je to možné? Dlouho se přeci traduje výrok nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana, že „inflace je vždy a všude peněžní jev“, takže tisknou-li centrální banky příliš mnoho peněz, ceny by měly začít růst.

Kolem Friedmanova slavného výroku se dodnes vedou odborné polemiky. Kritici odkazují na evidenci, že závislost mezi peněžní zásobou a růstem cen se v posledních 30 letech velmi rozvolnila. Na druhé straně se dá těžko zpochybnit fakt, že pokud by například v rozpadající se Jugoslávii centrální banka netiskla více a více peněz, inflace by nedosáhla natolik katastrofálních rozměrů. V učebnicích najdeme také často odkazy na německou či maďarskou hyperinflaci po 1. světové válce. V prvé řadě ale musíme pochopit, co to vlastně centrální banky „tisknou“ a jak „vznikají“ peníze.

Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde

Ekonomové a centrální bankéři se sice dodnes pořádně nedohodli na definicích jednotlivých peněžních agregátů a skutečností je, že na to může mít vliv i fungování lokálních finančních systémů. Zde budeme vycházet z vymezení dané Evropskou centrální bankou, která používá tři peněžní agregáty (M1, M2, M3), které se liší podle toho, zdali můžete peníze použít okamžitě nebo ne. Pokud ale chceme rozumět obratu „centrální banka tiskne peníze“, potřebujeme ještě kategorii „peněžní báze“, která se někdy označuje M0. Pro pochopení významu a rozdílu mezi těmito peněžními agregáty bude nejlepší tabulka.

Tabulka: Peněžní agregáty

[1] Zdroj: Česká národní banka, (k 31. 7. 2015, v mld. Kč)

Vrátíme-li se nyní k „tištění peněz centrální bankou“, tak můžeme konstatovat, že to doslova platí pouze pro oběživo a pro rezervy bank v centrální bance. Změny u ostatních peněžních agregátů centrální banka jen nepřímo ovlivňuje prostřednictvím měnové politiky, obvykle změnami úrokových sazeb.

Pro dnešek se soustřeďme na způsob, jakým centrální banka dává do oběhu bankovky a mince a položme si otázku, zda tímto způsobem může vyvolat inflaci. Poněkud extrémní způsob dávání peněz do oběhu by byl, kdyby centrální banka vytiskla hodně bankovek a pouštěla je na zem z vrtulníku, což jsou Friedmanovy slavné „helicopter money“. S mincemi bychom to nedoporučovali zkoušet z celkem pochopitelných důvodů, ačkoli odškodnění pomlácených občanů centrální bankou by mohl být další způsob, jak dostat do ekonomiky peníze. Tento způsob emise peněz, pochopitelně v dostatečném objemu, by byl opravdu čistě inflační. Jakkoli může vypadat neuvěřitelně, že by někdo něco takového chtěl dělat, tak zhruba před 3-4 lety jsem se setkal v jedné nejmenované asijské zemi s tím, že vláda před volbami rozdala lidem poukázky a voliči si mohli tyto poukázky následně vyměnit za hotovost. Ponecháme-li stranou uplácení voličů, tak ale mohou nastat situace, kdy i o takovém extrémním opatření, jako je rozesílání peněz obyvatelstvu, je možné seriózně uvažovat. Tím se ale v tomto okamžiku zabývat nebudeme.

1. díl seriálu Měnová politika pro každého – O penězích

Obvykle to tedy probíhá tak, že v  momentě, kdy si centrální banka přiveze bankovky do svých trezorů, mají hodnotu pouze nákladu, který byl na jejich tisk vynaložen. Nominální hodnotu, jak ji známe, získají teprve tehdy, dostanou-li se do oběhu. Tam se bankovky (stejně tak samozřejmě mince) dostanou prostřednictvím komerčních bank, které si oběživo u centrální banky jednoduše nakoupí, respektive vymění za své rezervy. Dojde tedy ke změně struktury bilance centrální banky a komerčních bank, kdy naroste oběživo v bilanci centrální banky i komerční banky, resp. komerčních bank, zároveň se měly snížit rezervy bank u centrální banky. Slovo „měly“ snížit je zde přitom zcela namístě, protože to zda se rezervy bank skutečně sníží, závisí na způsobu, jakým centrální banka provádí měnovou politiku.

Schéma emise oběživa: 1 mld. korun se přesune z centrální do komerční banky (zjednodušené bilance)

Ponecháme-li tedy stranou shazování peněz z vrtulníku a obdobné způsoby vydávání bankovek a mincí do oběhu, tak běžná emise oběživa nevede přímočaře k inflaci, protože centrální banka ho pouze prodává komerčním bankám, které nakupují pouze tolik oběživa, kolik ho potřebují jejich klienti. A večer, když klienti odevzdávají tržby zpět do bank, případně hotovostní úložky, komerční banky zase dávají hotovost zpět do centrální banky. Tady za normálních okolností inflaci lehce nenajdeme. Ostatně opravdu natištěné peníze tvoří dnes jen malou část toho, čemu říkáme peněžní zásoba. Příště se tedy budeme muset podrobněji podívat na ostatní peněžní agregáty a tvorbu tak zvaných bezhotovostních peněz v ekonomice.