Všichni jich chtějí co nejvíc a nikdo jich nikdy nemá dost. A v dnešní době jsou důležité jako nikdy předtím. Zatímco dříve se vyrábělo zboží pro peníze a za peníze se kupovalo zboží, dnes se ve velkém vyrábějí peníze pro peníze a za peníze se nakupují peníze. Jak nás peníze drží na uzdě? A proč potřebujeme zachovat bankovky a mince?
Ekonomie zločinu
Zákony, pravidla a zásady poctivého jednání nejsou nějakými nepřekročitelnými mantinely. Pouze dávají lidem dvě možnosti. Jak moc velkou překážkou je pro nás přechod mezi nimi? A kdy nás nejvíce láká jej překročit?
Pro racionálního zločince by přechod mezi nelegální a legální možností neměl být ničím, co by ho mělo nějak extra vzrušovat. Spáchat či nespáchat něco nepřípustného? Člověk ekonomický spočítá rozdíl výnosů a nákladů pro obě varianty, a pokud dojde ke stejným výsledkům, stane se z něj onen pověstný indiferentní osel, který nebude vědět, pro jakou kupku sena se rozhodnout. Zákony a další pravidla v podstatě sama o sobě nejsou důležitá – pokud se s nimi nepojí žádné sankce, pak jakoby neexistovaly. A pak tedy neexistuje ani přechod mezi legálním a nelegálním, poctivým a nepoctivým.
Ovšem obyčejný člověk, který má k neštěstí mainstreamové ekonomie svůj učebnicový ideál ještě v lecčems co dohánět, se prý rozhoduje tak nějak víc srdcem. Hranice mezi dobrem a zlem ho stále ještě trochu straší ve snech. Ovšem musí přitom jít o peníze.
Není zločin jako zločin
Věda na prestižní univerzitě MIT (Massachusetts Institute of Technology) se dělá asi nějak takhle: Dan Ariely, profesor psychologie a guru behaviorální ekonomie, se vkrade na studentské koleje, kde nic netušícím studentům, kteří právě sedí na přednáškách, podstrčí do společné ledničky balíček plechovek Coca-Coly. Chce vědět, jestli mu je studenti „ukradnou“. A skutečně – plechovky do tří dnů mizí. Když ovšem stejný pokus zopakuje s penězi, světě div se – bankovky zůstanou přesně tam, kam je položil.
Jiný pokus, který Ariely se svými kolegy s MIT na studentech prováděl, byl zaměřený na švindlování. Studenti byli rozděleni do tří skupin, přičemž všechny dostali test s číselnými úlohami. Za každou správnou odpověď jim přitom bylo slíbeno 50 centů. Jednotlivé skupiny však měli trochu odlišný způsob vyplacení odměny. První skupina test odevzdávala asistentovi, který jej opravil a vyplatil jim odměnu. Studenti z druhé skupiny nemuseli test nikomu ukazovat, mohli jej klidně vyhodit – pouze nahlásili asistentovi počet správných odpovědí a ten jim vyplatil odměnu.
Není až tak překvapující, že studenti z druhé skupiny byli šikovnější – oproti průměru v první skupině, který byl 2,7 správně vyřešených úloh, vyřešili 6,2 úloh. Nejšikovnější ovšem byli studenti ze třetí skupiny, kteří stejně jako studenti z druhé skupiny pouze nahlašovali počet správných odpovědí – ti v průměru vyřešili dokonce 9,4 úloh. A co za jejich úspěchem stálo? Jediný rozdíl oproti druhé skupině byl v tom, že studentům z třetí skupiny byla odměna vyplácena nejprve v žetonech, které si teprve následně měnili za peníze – přitom se tak dělo bezprostředně poté na druhém konci místnosti (1).
Celkem 15 % Čechů přišlo někdy v zahraničí o peníze, ukázal průzkum
Peníze nebo žetony?
Co nám tedy brání v loupení a podvádění? Podle mainstreamové ekonomie jsou to hlavně dvě věci – pravděpodobnost dopadení a výše trestu. Proč je však normální vzít si cizí plechovku z ledničky, ale vzít si cizí bankovky už ne? Behaviorální ekonomie k tomu může dodat, že nás – nebo alespoň více z nás – dokáže odradit ještě jedna věc – peníze. I když žetony, které se za peníze prakticky ihned vymění už tolik ne. Opravdické peníze, bankovky a mince, patrně nesou nějaký morální apel.
Zároveň však někteří zástupci behaviorální ekonomie, jako například Richard Thaler, fandí zrušení hotovosti – protože nás všechny trápí šedá ekonomika. Jenže co když jsou pro nás bezhotovostní peníze také trochu jako žetony spíš než jako opravdické peníze?
V Británii jde do oběhu plastová pětilibrovka s Churchillem – Roklen24.cz https://t.co/O8nT1l4cNQ @roklen24 pic.twitter.com/5sWose9iQy
— Roklen24.cz (@roklen24) 12. září 2016
Proč nerušit hotovost
Američané měli v roce 2014 dohromady 5,1 miliard platebních karet (2). Dnes už jich možná mají tolik jako je lidí na světě. Alespoň jednu kreditní kartu pak má 7 z 10 Američanů, přičemž v průměru jich má 3,7 (3). Na každé z nich je pak v průměru dluh 1 128 dolarů (4). To jsou vysoká čísla a někteří ekonomové jsou přesvědčeni o tom, že používání karet je zodpovědné za rapidní snížení míry úspor v USA (5). Mnoho chytrých knížek a článků o tom, jak neutrácet, ostatně radí – nechte kartu doma.
Člověk z masa a kostí tedy patrně rozlišuje nejen mezi penězi a věcmi za ně koupenými, ale také mezi hotovostními a bezhotovostními penězi. Na bezhotovostní je totiž možné koukat docela jinak než na ty, co máme fyzicky v kapse a které musíme při nákupu fyzicky odevzdat. Žetony připomínají poker, bankovní konta mohou vypadat jen jako bodový stav v nějaké jiné hře. Co se tedy stane, až se zruší hotovost? Možná se odhalí víc zločinu a možná se spáchá víc toho, co je potřeba odhalit. A lidé přijdou o jednu účinnou kotvu, která jim zabraňuje utrácet jako Američan.
Magické peníze
Bankovky a mince jakoby na nás měly nějaký magický vliv. Možná je to těmi uznávanými osobnostmi a vznešenými symboly, které jsou na nich vyobrazeny – jako bychom se před nimi styděli krást, podvádět a dokonce i utrácet za zbytečnosti. Hotovostní peníze jsou v dnešním světě, který místo obchodování se zbožím pomocí peněz spíše obchoduje s penězi pomocí peněz, možná anachronismem. Ovšem anachronismem, který nás ještě alespoň trochu nutí chovat se jako správný a zodpovědný člověk.
České banky navýšily zisky. Jak se jim to podařilo? https://t.co/k00oeusXTB @roklen24 #bank #earnings pic.twitter.com/HV6z2sQVaz
— Roklen24.cz (@roklen24) 15. září 2016