Z ceny krabičky cigaret prodávané za 80 korun tvoří spotřební daň skoro 50 korun. A pokud si koupíte půllitr čtyřicetiprocentního alkoholu, zaplatíte díky ní skoro 60 korun navíc. Spotřební daně prý však řeší hned dva problémy; jednak ten, že stát musí někde brát peníze, a jednak omezují to, že se lidé dobrovolně zabíjejí. Kdyby neexistovaly, lidé by totiž určitě kouřili jak fabriky, zatímco by se při tom upíjeli k smrti. Respektive – víc lidí než teď. Spotřební daně tak lze z tohoto pohledu brát jako platbu státu za to, že nás chrání před námi samými. Liberálové však mají problém s tím, že si tuto službu nikdo neobjednal. Nechápou snad ono pověstné účel světí prostředky? Nebo to snad v tomto případě neplatí?
Maximalizuji, tedy jsem
„Většina úmrtí, i když ne všechny, jsou do jisté míry sebevraždou v tom smyslu, že mohly být oddáleny, kdyby bylo do prodloužení života investováno více zdrojů,“ (1) napsal ve svém Ekonomickém přístupu k lidskému chování Gary Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za to, že ji povýšil nad všechny ostatní sociální vědy. Od tzv. imperiálního období chicagské školy nesoucí se v tomto duchu už není potřeba sociologie ani psychologie – ekonomové se svým sledováním vlastního zájmu vyřeší všechno. I to, jestli lidé žijí nebo umírají, je víceméně jejich vlastní racionální volbou.
Zahlcená země. Co děláme špatně?
V ekonomii jakožto univerzální vědě není dobrovolné zabíjení se (ale nikoliv zabíjení druhých) žádný problém. Podle Beckera, hlavního imperátora, lze lidský život ilustrovat jako neustálé hledání extrémů matematických funkcí. Ať už lidé dělají, co dělají, v podstatě nedělají nic jiného, než optimalizují náklady a výnosy svých rozhodnutí, čímž maximalizují svůj užitek. Pokud se sami dobrovolně zabíjejí alkoholem a cigaretami, pak je to úplně v pořádku, jelikož celkový blahobyt je tím maximalizován.
De gustibus non est disputandum
Koneckonců nikdo nemůže tvrdit, že je lepší žít krásný dlouhý život bez alkoholu a cigaret než krásný krátký život s nimi. Podle Beckera nelze mluvit o racionalitě cílů; „jednotlivci maximalizují blahobyt tak, jak jej vnímají, ať už jsou sobečtí, altruističtí, loajální, zlomyslní či masochističtí.“ (2). Preference nelze hodnotit, jsou to axiomy lidského jednání. Důležité ale především je, aby vše bylo dobrovolné. Pokud lidé maximalizují užitek tím, že kouří jak fabriky a pijí jako duhy, pak, řečeno v termínech mainstreamové ekonomie, není efektivní jim to uměle zdražovat, či dokonce zakazovat, ať už se nám to jakkoli nelíbí. Každý zásah do svobodných voleb v tomto případě vychýlí původní efektivní rovnováhu do neoptimálního bodu.
Racionální tautologie?
O čem ale Becker mluví zcela jasně, je racionalita volby prostředků k dosažení těchto cílů, tedy racionalita samotného jednání. I když občasné odchylky od racionality připustíme, podle Friedmanova metodologického pozitivismu platí, že dobrá teorie „vysvětluje mnoho pomocí mála“ (3). Jenže Amitai Etzioni, jeden z vrchních nepřátel maximalizujícího člověka ekonomického, zase tvrdí, že tyhle teorie se zjednodušenými předpoklady, na kterých stojí celá mainstreamová ekonomie, nejsou ničím víc než jen tautologiemi, jinými slovy, pokud předpokládáme, že lidé jsou racionální a maximalizují užitek, a následně si to hezky spočítáme a namalujeme, pak není divu, že nám vyjde, že svým jednáním racionálně maximalizovali užitek (4).
Vím, že nic nevím
Becker tedy předpokládal, že lidé vědí, co chtějí, a vědí, co dělají. Jenže to by po nich zřejmě chtěl trochu moc. Jak si například vysvětlit obrovský rozdíl v procentech dárců orgánů v zemích, kde je dárcem automaticky každý, kdo výslovně nenahlásí, že si to nepřeje, v porovnání se zeměmi, kde lidé naopak musí dárcovství potvrdit? Transakčními náklady? Tak, že je to lidem vlastně fuk? Behaviorální ekonomie to vysvětluje pomocí tzv. status quo bias. Podle tohoto behaviorálního předsudku lidé milují, když věci zůstávají tak, jak jsou. Vlastně si na všechno zvyknou a jsou spokojení s tím, co mají, ať už je to cokoliv.
Maximalizace nebo obžerství?
Podle behaviorální ekonomie však lidé nejenže nevědí, co chtějí, ale taky vůbec netuší, co vlastně dělají. Nebo to tuší, ale i přesto dělají špatné věci, kterými si ubližují. Nemůžou si zkrátka pomoct; trpí omezenou sebekontrolou. Jak jinak si vysvětlit, že spoustu kuřáků fandí protikuřáckému zákonu, který zakáže kouření v restauracích, protože věří, že jim pomůže přestat kouřit?
Máme právo plýtvat, když na to máme?
Podle behaviorální ekonomie lidé kouří jak fabriky a pijí jak duhy nikoli proto, že tím maximalizují užitek, ale protože se nedokáží kontrolovat. Systematicky přeceňují krátkodobé benefity svých rozhodnutí a podceňují jejich dlouhodobé náklady. Činí tak rozhodnutí, která jsou v rozporu s jejich dlouhodobými zájmy, a to i přes to, že o tom mnohdy sami vědí.
Omezená sebekontrola pak vede například k tomu, že lidé ráno zaklapávají budík, i když pak přijdou pozdě do práce, že se cpou sladkým, a pak jsou obézní, nebo k tomu, že prokrastinují, i když pak nic nestíhají. A v horším případě pak k tomu, že nadměrně kouří, pijí a berou drogy, a následně se stávají závislými. A takovéto „iracionální šílence“ se Becker snažil „začlenit do univerzality lidství.“ (5) Jak troufalé.
Argument pro regulace?
V kontrastu v neoklasickou ekonomickou teorií, kde zásahy do svobodných spotřebitelských voleb inherentně vedou k poškozování jednotlivců, z pohledu behaviorální ekonomie pro ně mohou být určitá omezení výhodná. Behaviorální ekonomie tak poskytuje argumenty pro regulace ve jménu blaha občanů, které existovaly už dávno před jejím vznikem. A nejen v oblasti zdraví.
Behaviorální ekonomové by však neměli dělat ty samé chyby jako neoklasičtí ekonomové. Tedy myslet si, že stát je chytřejší než lidé. Koneckonců ten je složený z lidí se stejnými omezeními a předsudky, jejichž existenci se behaviorální ekonomie snaží dokázat. Můžeme věřit, že stát dokáže určit ten správný bod, který, řečeno neoklasickými termíny, maximalizuje celkový blahobyt, nebo alespoň nějaký lepší než ten, ke kterému došli ti v sebekontrole a racionalitě omezení lidé? A kdybychom připustili, že to dokáže, nabízí se ovšem ještě jedna otázka: je důležitější efektivnost anebo svoboda volby? Obojí je totiž svého druhu preference, které, jak víme, porovnávat a hodnotit nelze.
- s. 10. Becker, G. S. The economic approach to human behavior. Chicago: University of Chicago, 1996. 314 s. ISBN 0-226-04112-3.
- s. 386. BECKER, G. S. Nobel Lecture: The Economic Way of Looking at Behavior. The Journal of Political Economy. 06/1993, roč. 101, č. 3, s. 385-409. ISSN 0022-3808.
- s. 9. Friedman, M. Metodologie pozitivní ekonomie. Praha: Grada, 1997. 20 s. ISBN 80-7169-521-1.
- ETZIONI, A. Behavioral Economics: Next steps. Journal of Consumer Policy. 09/2011, roč. 34, č. 3, s. 277-287. ISSN 0168-7034.
- s. 750. PAVLÍK, J. F. A. Hayek a teorie spontánního řádu. Praha: Professional Publishing, 2004. 805 s. ISBN 80-86419-57-6.
