Tři mýty o čínské „invazi“ do Afriky

Už je to patnáct let, co se druhá největší ekonomika světa, Čína, vrhla v rámci zahraničních investic do nového regionu. Afriku tak zaplavily desítky miliard dolarů čínských investic, přičemž v současné době operuje podle společnosti McKinsey na černém kontinentu více než 10 tisíc čínských firem. Média hovoří o zaměstnávání především čínské pracovní síly a o nevýhodných dohodách pro africké lídry. Jak je tomu ale ve skutečnosti? Je přítomnost čínských investic v Africe jednoznačným plusem pro tamní ekonomiku?

Během summitu s africkými lídry na začátku září přislíbil čínský prezident Si Ťin-pching kontinentu investice v hodnotě 60 miliard dolarů, tedy stejnou částku jako v roce 2015. Desítky afrických lídrů se sešly v Pekingu, aby vyjednávaly o smlouvách o přímých zahraničních investicích pro své země. Server World Economic Forum (WEF) uvádí, že dohody s Čínou už v posledních letech nejsou zdaleka tak nevýhodné jako kdysi. Afričtí prezidenti jsou si vědomi toho, že čínské firmy opravdu chtějí v Africe investovat, a proto si kladou mnohem lepší podmínky než dřív. Mezi nejčastější mýty o čínské „invazi“ do Afriky tak patří následující tři témata.

Financování infrastruktury jako jediný byznys v regionu

Přítomnost Číny v Africe je často diskutována jako jeden z příkladů „Belt and Road“, tedy jako Ťin-pchingův počin v rámci expanzivní politiky s cílem propojit různé regiony s Čínou za pomocí přístavů, optických kabelů a podobně. Jednou z největších afrických zakázek byla v tomto směru železniční trať z Addis Abeby do Džibuti, která stála čtyři miliardy dolarů. Infrastruktura však není jediným odvětvím, kterým se čínské firmy na černém kontinentu zabývají, v tom spočívá omyl mnoha mediálních „výkřiků“, uvádí WEF. Například i malé investice do technologií jsou pro Čínu kritickou součástí investování do Afriky.

V roce 2016 investovaly Spojené státy v přímých zahraničních investicích do Afriky 57 miliard dolarů, Čína poté 40 miliard. Co se týče tempa investičního růstu, země rudého draka zvýšila své přímé zahraniční investice mezi lety 2010 a 2014 o 24 procent, zatímco Spojené státy pouze o 10 procent. Značky jako Huawei nebo Transsion se v Africe pomalu stávají tak slavné jako Generel Electric nebo Coca-Cola. Například nízkovonákladové smartphony čínské značky Tecno zabírají už 25 procent celého trhu smartphonů na africkém kontinentu.

Prsty v tom má hlavně Peking

Představa, že je Afrika součástí Belt and Road politiky čínského prezidenta a že všechny podnikatelské aktivity v Číně jsou pečlivě řízeny Pekingem, je dle serveru WEF rovněž klamná. Je samozřejmě pravdou, že zainteresování čínských podniků v Africe má podporu čínských lídrů, ale vrchní představitelé komunistické strany nic konkrétního neřídí. V Africe naopak existuje mezi čínskými podnikateli velká konkurence o získání zakázek.

Přestože byly reflektory do tohoto okamžiku namířeny spíše na příjemce investic z Belt and Road politiky, a to vinou velkých projektů, které se ne zcela výjimečně staví na dluh, světla se brzy mohou namířit na veřejné finance Číny, jelikož africké státy mají problém platit své závazky. Nedostatek koordinace v čínské administrativě, která se projevuje v nedokonolosti vymáhání dluhů od afrických dlužníků, ale rozhodně vyvrací představu o tom, že je to strategie, která je neotřesitelná.

Africké vlády se nechají oklamat

Poslední z mýtů je ten, že jsou vlády afrických států při vyjednávání s Čínou příliš pasivní a jsou tlačeny do špatných bilaterálních smluv. Jak už bylo zmíněno, tato situace už dávno nepanuje. Infrastrukturní projekty jsou navíc z velké většiny stavěny africkými dělníky, nikoli těmi dovezenými s Číny.

Problém ve spolupráci hledejme na jiném místě. Podle zprávy z Centra globálního rozvoje z března letošního roku je Džibutsko jen jednou z osmi zemí ve výrazném dluhu. Důvod? Přehnané půjčování od Číny. Veřejný dluh země se během dvou let dostal z 50 procent HDP na 85 procent. Stejně tak je tomu v zemích jako Angola, kde Čína vlastní zhruba polovinu dluhu, a také v Keni, kde vlastní 70 procent dluhu, který se za posledních pět let zdesetinásobil. 

Ropa a co dál? Ryby jako nový zdroj geopolitického napětí

Newsletter