Vládní výdaje jako nástroj vyhlazující hospodářský cyklus

Ekonometrové opakovaně dospěli k závěru, že dopad vládních výdajů na ekonomiku závisí na fázi hospodářského cyklu, kdy největší stimulační účinek na produkt má fiskální expanze provedená v období krize. Důležitost přizpůsobování vládních výdajů k hospodářskému cyklu nabývá na významu tím, jak měnová politika naráží čím dál častěji na hranice svých možností.

K posouzení vlivu zvýšení vládních výdajů na produkt slouží fiskální multiplikátor. Pokud jeho hodnota přesáhne jedničku, znamená to, že produkt se zvýšil více, než k jakému došlo nárůstu ve vládních výdajích. To, zda je multiplikátor nižší či vyšší než jedna, je předmětem diskuzí ekonomů již po několik desetiletí. Zatímco keynesovci předpokládají multiplikativní účinek vládních výdajů na produkt, neoklasičtí ekonomové tvrdí, že fiskální multiplikátor je nižší než jedna z důvodu vytlačování soukromé spotřeby vládními výdaji. Odpověď na tento rozpor nabídli ekonomové Auerbach a Gorodnichenko, kteří pomocí kvantitativní analýzy zjistili, že fiskální multiplikátor výrazně přesahuje jedničku během krizí, kdežto v období konjuktury se přibližuje nule. Zvýšení vládní spotřeby v období ekonomického útlumu a naopak její snížení v dobách prosperity tak přispívá k potlačení ekonomických krizí a zároveň ulehčuje ekonomice, když dochází k jejímu přehřívání.

Závislost velikosti fiskálního multiplikátoru na průběhu hospodářského cyklu tak činí z vládních výdajů zajímavý nástroj, který může sloužit ke stabilizaci ekonomiky. Relevance fiskální politiky pro hospodářskou politiku od finanční krize roku 2007 výrazně vzrostla, neboť měnová politika přestala být schopna stimulovat ekonomiku dostatečně velkým snížením nominálních úrokových sazeb. Proto se stimulace hospodářství skrz fiskální expanzi během dlouhého a výrazného propadu produktu jeví při dosažení nulové hranice úrokové míry jako adekvátní přístup. Navíc nelze ani očekávat, že současné pozvolné zvyšování úrokových sazeb bude dostatečné na to, aby se konvenční monetární politika centrálních bank dokázala vypořádat s další krizí.

Budoucí členství Česka v eurozóně je dalším důvodem, proč si fiskální politika zaslouží pozornost. Vliv členských států měnové unie na klíčové nástroje měnové politiky je omezený. V případě, kdy se ekonomika jednoho člena měnové unie nachází v krizi, zatímco většina zbývajících členů zažívá období hospodářského růstu, je fiskální expanze přirozená a výhradní reakce vlády, jak alespoň částečně utlumit hospodářský propad. V souvislosti s velikostí fiskálního multiplikátoru je však důležité mít na paměti, že jeho výše je nižší v malých otevřených ekonomikách a v zemích s vysokým vládním dluhem, jak je uvedeno v článku publikovaném Mezinárodním měnovým fondem.

Závěrem se vraťme zpět ještě k původnímu rozporu mezi keynesovci a neoklasiky ohledně velikosti fiskálního multiplikátoru. Při bližším prozkoumání zjištění ekonometrického výzkumu korespondují s předpoklady obou ekonomických teorií. Kyenesovský přístup předpokládá dostatečné množství volných výrobních zdrojů v podobě nevyužitého kapitálů a nedobrovolně nezaměstnaných pracovníků. Za takových okolností vede zvýšení vládní poptávky k nárůstu zaměstnanosti a soukromé spotřeby díky utraceným mzdám dodatečně zaměstnaných pracovníků. Naopak neoklasikové uvažují, že všechny výrobní faktory jsou plně využity, což v případě zvýšení vládní spotřeby ústí v soutěž o výrobní faktory a v následné přehřívání ekonomiky. Vidíme, že oba ekonomické přístupy jsou relevantní – jeden za hospodářského poklesu, druhý během konjuktury. Proto lze vládní výdaje považovat za proticyklický nástroj hospodářské politiky jak z teoretické, tak i empirické perspektivy.

Newsletter