Fuckup: V češtině je to pomalé a končí to špatně


11:06 • 25. října 2018

Tagy: ČR, hackeři, Internet, Zábavní průmysl, zdraví

Fuckup nemá moc dobrý český překlad a hacknout se dá cokoliv, i vztahy mezi mladými a seniory. I tom v rozhovoru pro server Roklen24 mluvil Tomáš Studeník, radikální inovátor, městský hacker a organizátor FuckUp Nights, na kterých se lidé svěřují se svými nezdary.

Koukal jsem, že plánujete knížku.

Ano. Vyjde 13. listopadu, doufám. Jmenuje se Velká kniha fuckupů a jde o sebrané průšvihy osobností českého byznysu, vědy, kultury a života, což je vlastně i podtitul knihy. Čtyřicet příběhů od Zbyňka Frolíka, přes všemožné startupery až po Aňu Geislerovou. Většina je byznysových fuckupů, ale jsou tam i kariérní a osobní. Uvidíme, jak to pomůže mladým nadějným podnikatelům a podnikatelkám se vrhat do nových projektů.

Má to poutavý název, tak snad to vyjde. V češtině by to asi se sprostým slovem v názvu neprošlo.

Je pravda, že když slovo fuckup vždycky vidí Amík, tak se z toho může podělat, jak je to vulgární. Ale už i Američané byli partnery některých FuckUp Nights, což je velký úspěch. Už je to asi natolik známé, že to není problém.

Kdyby se tam přidala hvězdička a z Fuck bylo F*ck, tak to najednou není sprosté slovo.

U takového Facebooku by stejně třeba reklama na knihu neprošla ani s hvězdičkou.

Co to vůbec v češtině fuckup znamená?

Průser. Angličtina má výhodu v té koncovce „up“, že to na konci jde nahoru. Je to rychlé. To je důležité v inovacích a v byznyse, aby to bylo rychlé, aby se to stalo někde na začátku a aby to člověka dlouho netrápilo. V češtině je to pomalé a končí to špatně. Já ve své knize také rozebírám kontext podobných vulgarismů. Například je zajímavé, že v češtině a němčině jsme více fekální, zatímco Francouzi a Britové jdou spíše do kopulací.

 

Může to ovlivnit i náš přístup k podnikání, že pro fuckupy nemáme v češtině dobrý překlad?

Existuje na to celá velká teorie psychologie a filozofie jazyka, do jaké míry jazyk ovlivňuje naše myšlení. Je to zajímavé, podívejte se na Sapirovu-Whorfovu hypotézu. (Ta říká, že naše vnímání reality je ovlivněno jazykem, který používáme. Není to tedy jen jazyk, který vytvoří společnost, ale i naopak. Pozn. red.)

Není možné, že si lidé své fuckupy vymýšlí, aby vypadali zajímavější? Aby nevypadali, že měli vždy vše dopředu vyšlapané, ale dostali se na vrchol ze dna?

Obecně to souvisí s mýtem hrdiny, který už od řecké mytologie má vždy někoho, kdo si na začátku obrovsky nabije, už je klidně i v záhrobí, a nakonec se postaví na nohy a porazí zlo. I hollywoodské filmy dne potřebují nějaký fuckup. A lidé, kteří by ho v životě neměli, by tento mýtus nekopírovali.

Fuckupy ale nemusí být jen ty velké. Je spousta malých zaškobrtnutí a minitraumat, které za sebe můžeme poskládat. Bohužel dnes chybí debata o neúspěších, protože se propojujeme přes sociální sítě, kde je vidět jen to pozitivní. Máme tam přátele, kteří jsou všichni happy, a málokdo tam ventiluje, že se mu něco nepovedlo.

A není to tak, že lidé rádi ventilují své fuckupy, ale až po delší době? Až když jsou v pohodě?

Jestli to lidi rádi říkají, si nejsem jistý. Spíš by kolem toho neměla být žádná věda. Je to přirozená součást života a člověk by neměl mít pocit, že ho to degraduje, tahá zpět a diskvalifikuje. Měli bychom být otevření sami k sobě a nebát se o tom mluvit. Za úspěchy stojí nezdary. Chci nás zbavit stigmatu z toho, že se něco nepodaří. Že by se tím člověk chlubil, tam jsme se asi ještě nedostali.

Jsme v tom v Česku lepší nebo horší?

Horší. Zrovna včera jsem koukal na Švankmajera, který mluvil o typické české „předposranosti“.

Sem zrovna budu muset přidat do slova hvězdičku.

Předposranost je naší národní charakteristikou.

Co s tím?

No já doufám, že FuckUp Nights a moje kniha to pomůžou změnit. Myslím si, že aby se dařilo naší malé zemi a lidem, kteří zde bydlí, měli bychom se této vlastnosti zbavit.

Nemáte to trochu zkreslené, když posloucháte jen příběhy o fuckupech lidí, kterým se nakonec podařilo uspět? A ne těch, kteří ztroskotali a přišli o všechno?

Já slyšel i příběhy, které zdánlivě nemají dobrý konec. Lidí, kteří povídali o tom, jak jim nevyšlo podnikání, přišli o všechno a rozpadl se jim vztah. Nakonec jim pomohlo, že to alespoň řekli nahlas. I když to bylo celé zmar a smrt, tak to pro daného člověka může být moment, kdy se na to podívá jinak, a může to být ve výsledku pozitivní. I zdánlivě bezvýchodná situace má nějaké světlo, když se o ní mluví.

Jsou oblasti, kde fuckupy ohrožují nejen moje podnikání a můj život, ale i další lidi. Třeba zdravotnictví.

Pokrok si vždycky někde nějaké fuckupy vybere. Čím dál více inovací a nápadů ale nepřichází z institucí či škol, ale od lidí, kteří kutí doma v garáži. Mají dnes přístup k internetu, mají 3D tiskárny, můžou si zmapovat vlastní genom, dělat si krevní obrazy a nápady můžou přijít zvenku. Riziko, že se něco nepovede, je tady samozřejmě mnohem větší. Je důležité vývoj zdemokratizovat, nenechávat to jen na institucích. Zopensourcovat to.

Proto pořádáte hackatony, tedy maratony hackerů?

Hackeři jsou obecně vnímání negativně, protože se o nich tak píše. Jsou ale také tzv. etičtí hackeři. Programátoři, programátorky, inženýři a inženýrky, lidé, co rozumí designu, apod. Ti se neřídí daným návodem, tradicí či normou, ale snaží se najít cestu, jak rozlousknout nějaký problém nebo něco vylepšit.

Vaší příští akcí je Smart Health Hackaton (26.-28. října). Jak se dá hacknout zdraví?

I oblast zdraví a medicíny není nic speciálního, co by bylo nepřístupné a dostupné pouze bílokněžníkům v lékařských pláštích, kteří se uzavřou do nějaké sekty, odkud budou rozhodovat, co je dobré a co ne.

Cílem Smart Health Hackatonu je, aby se během dvou dní usilovné práce hackerů ve spolupráci s předními medicínskými kapacitami a zařízením podařilo vylepšit lidský život.

Například?

Vymyslet, jak brát léky, které si vzájemně odporují. Tam může pomoci umělá inteligence. Dokonce se říká, že vzniká nová kategorie, že po farmaceutikách přichází digiceutika. Nebo na akci bude válečný veterán po úrazu páteře na vozíčku a hackeři budou mít za úkol mu jakýmkoliv způsobem vylepšit život. Také tam budou rehabilitační klece pro děti, které se učí chodit a posilují končetiny. Hackeři se pokusí vymyslet, jak tuto klec digitalizovat, aby děti chodily na rehabitilace s větší chutí. Třeba pomocí gamifikace.

Kdo jsou vaši hackeři? Asi jen tak nikdo není zároveň odborník na IT a medicínu dohromady.

To ne. Ale máme týmy lidí. Jsou tam spolu IT odborníci a medici. Doktorandi a studenti magisterských oborů. Myslíme si, že když zkombinujeme tyto odlišné profily, tak z toho něco vzejde.

A vzešlo někdy?

Naposledy jsme dělali hackaton v mobilitě a před tím v energetice. A byla z toho spousta nápadů. Většinou z dvaceti týmů rozpracováváme v praxi deset inovací. Teď z posledního hackatonu například vzniknul senzor, který umí detekovat nerovnosti na silnici, analyzovat je odeslat dalším automobilům. Měli jsme systém na zrychlení metra apod., těch nápadů je hodně. Vznikly dokonce nějaké patenty.

Co plánujete hacknout příště?

V listopadu plánujeme hackaton v oblasti sociálních inovací (23.-25. 11.) (https://www.siw2018.eu/). Tam se budeme věnovat komunikaci s hluchoněmými, prevenci dluhové pasti u mladých a komunikaci mezi seniory a mladou generací. Není to vždycky jenom tvrdý byznys, hacknout se dá cokoliv.

Tomáš Studeník (*1976) je radikální inovátor a městský hacker. Tomáš pomáhá globálním firmám probouzet inovačního ducha a hledat nové příležitosti v post-digitální době.  Titul MBA získal na University of Liverpool a postgraduálně studuje inovace na HEC v Paříži. Vedle pořádání FuckUp Nights v Praze a dalších velkých městech České republiky Tomáš organizuje inovační maratony CEE Hacks, kde hackeři a studenti celého světa řeší problémy v dopravě, energetice, zdravotnictví a sociální oblasti. Tomáš v minulosti úspěšně rozjel několik neúspěšných startupů včetně projektu digitálních náhrobků Život po životě. V roce 2017 spoluzaložil církev smíchu Ecclesia Risorum, čemuž se všichni vysmáli.
RSS

Dominik Stroukal je držitelem doktorátu z ekonomie z Vysoké školy ekonomické v Praze. Vedle studia ekonomie absolvoval Fakultu sociálních věd UK, kde se věnoval sociologii médií. Tři roky byl předsedou Ludwig von Mises Institutu pro Českou a Slovenskou republiku, dva roky místopředsedou pro publikace. Přednáší na PPE programu VŠ CEVRO Institut, ekonomické předměty na Vysoké škole finanční a správní a na gymnáziu PORG.



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.