Wall Street Journal nedávno přišel se zajímavým titulkem – Dosud nejradikálnější světový experiment v měnové politice nefunguje. Není těžké uhádnout, že autoři měli na mysli Japonsko. Ale na jaké straně trhu vlastně selhal?
Je evidentní, že japonský peněžní experiment selhal. Otázky, na které je třeba odpovědět, zní jednak proč selhal, a jednak co to znamená pro globální ekonomiku, píše ve svém článku, ve kterém reaguje na WSJ, zakladatel portálu Credit Writedowns a bývalý ekonomický komentátor řady světových médií Edward Harisson.
Japonský monetární experiment je podle Harissona implicitně založen na tzv. ekonomii strany nabídky. Podle této ekonomické teorie je klíčem k růstu zejména výroba a nabídka, zatímco spotřeba a poptávka jsou méně důležité. Jenže jako toto neplatí nikde jinde na světě, neplatí to ani v Japonsku, cituje Business Insider Harrisonův článek.
Japonské podniky nebudou investovat do výroby a zvyšovat nabídku, pokud pro ně přitom neexistuje perspektiva příjmů a zisků. Poptávka je zkrátka klíčová. A v Japonsku, které trápí stárnutí a dokonce pokles populace, je chybějící poptávka obzvlášť viditelná. Možnosti růstu tržeb a zisků jsou tak značně omezené, vysvětluje Harrison.
Ekonomové a daně. Proč neříkají všechno? – Roklen24.cz https://t.co/qfMiFrOsiJ @roklen24 @CSSD #daně #taxes #taxation #economy pic.twitter.com/Tg4XOLzWnw
— Roklen24.cz (@roklen24) 28. února 2017
Harrison má patrně pravdu v tom, že nestandardní monetární řešení, jako je kvantitativní uvolňování či negativní úrokové sazby, nedláždí cestu k trvalému ekonomickému růstu. A nejspíš i v tom, že v Japonsku chybí poptávka, což způsobuje problémy s deflací.
Přinejmenším právě z těchto důvodů japonská centrální banka tyto netradiční nástroje monetární politiky používá. Pravdou je, že tyto nástroje jsou patrně velkými mystérii, pokud je někdo, kdo se živil jako ekonomický komentátor, považuje za instrumenty stimulace strany nabídky. Přehlídla snad soudobá mainstreamová makroekonomie něco?
Vysvětlení japonského problému, jenž je v souladu s tradiční teorií, ve které jsou kvantitativní uvolňování a negativní úrokové sazby nástroji stimulace agregátní poptávky, lze najít v samotném článku WSJ – hluboce zakořeněná deflační očekávání lidí, kteří na snahy centrální banky nastartovat inflaci zkrátka nereagují.
Místo toho, aby si v dobách levných peněz půjčovali a zvyšovali své výdaje, raději spoří. V deflačním prostředí podniky méně vydělávají, proto méně investují a méně najímají nové zaměstnance. Také se snižují mzdy a spotřebitelé tak méně utrácejí, čímž pádem znovu snižují ceny a všichni se utvrzují ve svém deflačním očekávání a správnosti strategie zvyšování úspor. Ekonomika se ocitla v deflační pasti.
