Běloši středního věku teď hodně umírají. Proč?

Bílý středostavovský muž. Tato socioekonomická skupina (nejen) ve Spojených státech doslova symbolizuje většinovou společnost. Většinu, kterou rozhodně nestíhá osud útisku, s nímž se vypořádávají minoritní socioekonomické skupiny. Většinu, která přece výtečně prosperuje a nepotřebuje zastání vlády ani přerozdělené peníze sociálních programů.

Myslel si to zjevně i Angus Deaton, letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii, i se svojí manželkou, taktéž badatelkou z Princetonu.  Jenže pak oba manželé zevrubně rozebrali příslušná data a, jak dnes nobelista přiznává, údivem „spadli ze židle“. Bělošští američtí muži středoškolského vzdělání jsou na tom totiž mnohem hůře, než by si kdokoli pomyslel. Čelí dramaticky rostoucí míře úmrtnosti. Tento ukazatel se v jejich případě rapidně navýšil mezi lety 1999 a 2013, po dvou desetiletích strmého poklesu. Přitom takové navýšení nevykazuje žádná jiná socioekonomická skupina ve vyspělém světě. Ani černoši, ani hispánci, ani Evropané.

Konkrétně platí, že míra úmrtnosti bělochů ve věku mezi 45 a 54 lety rostla mezi lety 1999 a 2013 tempem půl procenta ročně, a to z 381,5 na 415,4 úmrtí na 100 tisíc obyvatel. Deaton se svojí manželkou, Anne Caseovou, také spočítali, že během této etapy nárůstu úmrtnosti zemřelo celkem 488 500 Američanů, kteří by jinak žili, pokud by pokračoval trend typický pro období před rokem 1999. Tehdy příslušná míra úmrtnosti klesala, od sedmdesátých let zhruba dvouprocentním tempem ročně.

Deaton však „spadl ze židle“ ještě podruhé. To když popsané šokující zjištění odmítly zveřejnit hned dva prestižní vědecké časopisy, Journal of the American Medical Association a New England Journal of Medicine. Že prý nárůst úmrtnosti bílých mužů ve své studii dostatečně nevysvětlili. „To je, jako kdybych volal hasiče, že hoří dům, a oni se zeptali, co je příčinou požáru,“ kroutí hlavou Deaton. „A kdybych pokrčil rameny, že netuším, oni by odvětili, že nemohou přijet, dokud jim ten důvod nesdělím.“

Studie dua princetonských vědců důvod vlastně spíše jen naznačuje. Může jít o zhoubný vliv zneužívání léků či omamných látek či nezřízené konzumace alkoholu a souvisejících jaterních onemocnění. Ve hře jsou také sebevraždy. Deaton však naznačuje ještě něco. A sice možnost ničivého vlivu dlouhá léta neutěšené ekonomické situace ve Spojených státech. S tou se mohou hůře vypořádávat právě bílí muži, kteří historicky nejvíce – a kdysi i téměř výhradně – těžili z hospodářského rozkvětu nyní nejsilnějšího světového hospodářství. Proto, když je teď stagnace středních tříd a ekonomická krize připravuje o perspektivu, zažívají hlubší propad než příslušníci jiných socioekonomických skupin, kteří se nikdy tak výsostnému postavení netěšili. Pád z větší výšky prostě víc bolí. Po pádu, tam dole v bezútěšných hlubinách – bez perspektivy a bez práce –, pak kdekdo sáhne po alkoholu nebo lécích. A ještě pravděpodobněji možná právě zástupce většiny, který svoji bezútěšnou situaci pochopitelně nemůže zdůvodnit příslušností k nějaké utiskované či diskriminované menšině.

Však jsou již také Deatonovy závěry využívány v politickém boji. Jeden z konzervativních serverů doprovodil text o zmíněné studii chytlavým titulkem, že prý Obamova chybná ekonomická opatření pomohla zabít takřka půl milionu bělochů středního věku.

Možnost zneužití šokujících závěrů právě v politice sám Deaton předjímal. Nepřekvapují ho. Překvapivé, ba skandální by ovšem bylo to, pokud by právě jejich politická třaskavost byla skutečným důvodem opakovaně zamítnuté publikace v akademickém žurnálu.  

Newsletter