S advokacií začínal na přelomu tisíciletí a za patnáct let se mu podařilo vybudovat největší nezávislou právní kancelář ve střední Evropě. Jaký je podle Jaroslava Havla recept na úspěch? Čemu věří a co ho žene stále dál? Jaká je kvalita právníků u nás? V rozhovoru pro magazín MontyRich nastiňuje své další plány – kromě dalšího rozvoje firmy třeba i sázky na módu a maloobchod.
Skoro polovina lidí, kteří se hlásí na vysoké školy jde buď na práva, nebo ekonomické obory. Není na trhu již přetlak?
Myslím si, že do klasické advokacie směřuje méně absolventů než dřív. Většina jde pracovat interně do firem. Společnosti si čím dál častěji najímají vlastní právníky a méně poptávají právní služby externě. Celá řada studentů jsou navíc děti podnikatelů, takže budou pracovat u nich ve firmách. Co se týká vzdělání – kvalita právnických fakult se postupně zlepšuje, je větší konkurence, lidé mají možnost studovat v zahraničí, mají více literatury. Je perfektně dostupná judikatura, komentáře, vše jde najít na internetu. Možnost růst je vysoká.
Takže najít uplatnění není problém a nynější generace právníků je lepší? Nebo má jen větší možnosti?
Obecně řečeno, u právníků je vidět menší drajv než v devadesátých letech, což je logické. Tehdy přišla do Prahy řada lidí a každý si chtěl rychle zvýšit životní úroveň. Otevíraly se nové možnosti, lidé byli hodně motivovaní něco dokázat. Dnes jsou práva do jisté míry statusovou záležitostí a chodí na ně často lidé, kteří mají určitý životní standard a práce v právu je pro ně pokračováním spokojeného života, nikoli životní změna, jako tomu bylo po revoluci. Dnes je navíc trendem, že firmy jako Apple, Google hodně vychází vstříc zaměstnancům a to se odráží i v dalších oborech. Právníci ale musí denně jednat s klienty a splnit jejich očekávání. Nejde jít do práce s tím, že přijdu v pět domů a mám hotovo. Je třeba dělat to, co chtějí klienti.
Dost lidí z úspěšné generace, která v ČR vykvetla v devadesátých letech, mi tvrdí, že i oni vidí menší hlad po úspěchu a určité zpohodlnění. Je to celospolečenský jev?
V devadesátých letech přišlo období změny. Lidé cítili šanci, jelikož bariéra v podobě komunismu, pod kterou trpěli jejich rodiče, padla a na novém trhu nebyla skoro v ničem konkurence. Když jste byl v něčem dobrý, okamžitě jste se posouval vzhůru. Dnešní mladí lidé nevidí tak rychlý potenciál růstu, zároveň hned po škole dosáhnou na slušné platové podmínky a navíc jsou často už z majetných rodin. Já vidím, že první generace podnikatelů opravdu pracovala více, než bylo “normální” i na Západě.
Jsou charakterové vlastnosti, kterým při tvorbě týmu dáváte přednost?
Chceme, aby naši lidé byli charakterní, aby dokázali táhnout za jeden provaz, vycházet s ostatními v týmu, měli vizi dlouhodobé kariéry. Nechceme kolegy, kteří si myslí, že jednorázově zbohatnou a byli by ochotni dělat kompromisy pro jednorázový výdělek. Firma má tak masivní tržby a výsledky, že pro nemorální jednání tedy není místo ani žádný důvod.
Máte oblíbeného klienta? Nebo naopak někoho, kdo má u vás stopku a nikdy byste jej nezastupovali?
Určitě se snažíme dělat pro klienty, kteří mají dobré jméno. Z povahy věci vzhledem k velikosti kanceláře a mediální viditelnosti klientů musíme dbát o pověst. Nechceme dělat věci, které jsou na hraně. Je celá řada potenciálních klientů, pro které bychom dělat nechtěli. Ať už z povahy jejich podnikání, nebo proto, že si neváží právní práce. Chtějí využit jen kontakty právníků a jméno kanceláře, ale nechtějí platit za samotnou službu. Jsou to lidé, kteří to berou tak, že právník je “vybavovač”, jak se říká na Slovensku. Tedy, že něco “vybaví”, to je přímo slovenský pojem. Což jsou samozřejmě věci, které standardně a normálně nejdou. A my nejsme určitě vybavovači.
Jsou velké rozdíly v právním prostředí a trhu mezi Českou republikou a Slovenskem?
Trh se standardní právní prací je tam menší. Na druhou stranu je tam hodně právníků, řada právnických fakult, ale spíše soukromého typu, kde je vzdělání na nižší úrovni. Právníků je tedy dost, na druhou stranu Slovensko zásadním způsobem ovládají velké finanční skupiny, které většinou mají své vlastní kanceláře a ty řeší jejich právní záležitosti. Čili ten volný trh je tam relativně malý a působí na něm řada menších kanceláří, které dělají i “vybavovače” a vidíme, že někteří mají bohužel i kontakty do justice, na úřadech a podobně. V ČR je právní praxe přece jen více posunuta západním směrem.
Když pracujete s tuzemskými miliardáři a předními byznysmeny – na čem záleží, zda si najmou českou kancelář, nebo se po právních službách poohlédnou v zahraničí?
V advokacii záleží hodně i na osobních vztazích, zejména pokud jde o soukromě vlastněné skupiny. V některých skupinách hodně rozhoduje majitel na základě vlastní důvěry, někde je silná pozice někoho jiného z managementu, jinde rozhoduje nabídka a reference. Obecně jde o určitý mix, někdo pracuje s mezinárodními kancelářemi, někdo pracuje s lokálními, které jsou členy větších sítí. Pro nás není problém zařídit právní služby i kdekoli v zahraničí. Naše klienty jsme zastupovali ve více než 60 zemích. Kromě tří desítek zemí Evropy i všechny ostatní světadíly s výjimkou Antarktidy. Vedli jsme například dlouhodobé dědické řízení v Austrálii, řešili jsme velký obchodní spor v britské Sněmovně lordů, investice do stříbrných dolů na Filipínách, opakovaně různé technologické investice v americkém Sillicon Valley, řadu velkých investic v několika zemích severní Afriky, střední Asie či Latinské Ameriky a podobně.
Jakou radu byste dal dnešní generaci dvacátníků? Vycestovat, začít podnikat, nebo primárně dostudovat a vydat se do světa až potom?
Jde spíše o to, co bych nedoporučil. Moderní doba je strašně rychlá a podle mě se nevyplatí vystudovat dvě vysoké školy, pak si dodělat ještě například MBA a po cestování začít ve třiceti podnikat nebo se vydat do práce. Člověk ve třiceti může mít problém, protože chce s odkazem na své vzdělání relativně velké peníze, ale nemá zkušenosti a není tolik časově flexibilní jako ti mladší. Firmy soukromého charakteru se poohlíží po někom, kdo začal po dvacítce let při škole pracovat, čili se nejen učil obecné věci, ale zároveň už má praxi. Takový člověk má později ještě čas klidně vycestovat na rok nebo dva, ale obráceně to nefunguje. To platí i o advokacii: když chce koncipient začínat ve 30 letech, je většinou už pozdě. Jeho nadřízenému advokátovi bude třeba 27 let. A když někdo teprve začíná a je starší než jeho nadřízený, tak má výrazně menší pravděpodobnost, že z něj vyroste eso v oboru.
Dá se tedy říci, kdo dříve začne, lépe později sklízí?
Je také strašně důležité, kdo bude vaším prvním šéfem. Jestli je to špička, nebo někdo průměrný, protože vedle toho se moc nenaučíte. My jsme s kolegy začínali byznys, když nám bylo zhruba 27 let a bylo skvělé, že jsme do té doby měli nadřízené, co nás honili a přicházeli jsme do styku s nejlepšími lidmi z různých oborů. Mnohé se dá načíst, ale dopředu vás nakopne až reálná inspirace, když ji vidíte.
Jaroslav Havel je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Po škole pracoval pro místní i mezinárodní advokátní kanceláře v Praze, včetně firmy Linklaters. V roce 2001 v 27 letech společně s pěti kolegy zakládá kancelář Havel, Holásek & Partners, která se postupně stane tuzemskou jedničkou. Ve volném čase se rád vzdělává, chodí do fitnesscentra, hraje golf a cestuje.
