Vidím to jako dnes. Je konec listopadu roku 2013, několik týdnů po přelomovém rozhodnutí bankovní rady ČNB, že kurz domácí měny oslabuje o necelých 5 % a nedovolí mu posílit pod hladinu 27 korun za euro. Za sebou mám první větší debatu o tomto kroku na pravidelném Exportním fóru organizovaném Asociací exportérů ČR. A přestože i tam mnozí vnímají naše rozhodnutí jako překvapivé a já dlouze vysvětluji rizika deflace, logiku inflačního cílování a smysl našeho rozhodnutí, vezu si domů pozitivní dojmy.
Cítím, že exportéři v průměru kurzovému závazku rozumějí a chápou, jaké výhody jim může přinést. Pár dní poté vedu v redakci Lidových novin podobnou debatu s Pavlem Juříčkem, členem vrcholného vedení Svazu průmyslu a dopravy. On – jako řada lidí z vedení Svazu – krok ČNB spíše kritizuje.
Ostrý střih. Je konec roku 2015 a vedení téhož Svazu s řadou identických lidí v čele nám na standardním výročním setkání s bankovní radou ČNB říká, že většina jejich členů se obává posílení koruny v budoucnu a že si v zásadě přejí udržování závazku déle, ne kratší dobu (!).
Tím by mohl příběh skončit. Je k němu ale potřeba něco dodat. Za ty uplynulé dva roky exporty z naší ekonomiky narostly zhruba o 20 % a hrubý provozní přebytek, či jednoduše zisk firem o 16 %. To vše v ekonomice, kterou vývozy živí tak jako jiné země přírodní zdroje. Ano, dopad kurzového závazku na exportní výkonnost země nebyl jeho hlavním cílem, jen pozitivním vedlejším efektem snahy ČNB udržet cenovou stabilitu.
Ale i tak mě baví s odstupem času si uvědomovat, že první reakce nemusejí být nejcennější, že někteří jsou prozíravější než jiní a že centrální banka jako apolitická instituce musí občas umět jako ledoborec prorážet led první, aby ostatní mohli projet. Byť ji na začátku mnozí kritizují, že vrstva ledu je moc silná, cesta riskantní a bůhví co ještě, a klidně by nechali ostatní lodě v tom ledu i nadlouho zamrznout.
