Euromilci 2.0


16:33 • 1. června 2015

Tagy: Mojmír Hampl, euro, měnová politika, sazby, koruna, ČNB

Je fascinující, jak obrovsky se proměnila domácí debata o euru za posledních osm až deset let. Téměř stejně ohromující je, že si té postupné a hladké proměny málokdo ve veřejném prostoru všiml. V letech těsně po vstupu do Evropské unie jsme ještě politicky stanovovali tehdy zřejmě vážně míněná data přijetí jednotné evropské měny (2009 či 2010) a obhájci jeho co nejrychlejšího zavedení odmítali o nutnosti společné měny jako nezpochybnitelného dobra pro českou ekonomiku často i jen debatovat. Věc byla pro euromilce, jak jsem kdysi nekritické uctívače jednotné měny bez ironie nazval, zcela přímočará: čím dříve euro, tím lépe. Koneckonců členství v eurozóně bylo vnímáno jako symbol příslušnosti k tomu nejlepšímu klubu, který je k mání. Uvádět teoretické i praktické argumenty zpochybňující či alespoň problematizující tuto kanonickou tezi nebylo sice odvážné, ale přinejmenším trochu mimo hlavní proud a zavánělo to herezí a snad až popřením našeho geopolitického ukotvení.

A dnes? I relativně silní a vášniví zastánci přijetí eura vyslovují věty kdysi z jejich úst neslýchané. Euro stále ano. Jakmile to bude možné. Tedy už ne nutně co nejdříve, ale například až budeme my i eurozóna dobře připraveni, až budeme schopni nejen krátkodobě, ale dlouhodobě plnit kritéria, až přiměřeně „dobohatneme“ na úroveň eurozóny a až to bude i pro Českou republiku výhodné. Mluví o dobrém časování a o tom, že euro není možné na zemi „uvalit“ bez toho, aby s ním většina populace byla spontánně smířena. Stručně, dnešní přesvědčení zastánci přijetí eura převzali významnou část z arzenálu argumentů a nutných podmínek, které opakovaně a tvrdošíjně vnášeli do debaty před onou zhruba dekádou ti, označovaní onehdy i dnes za euroskeptiky. Vnímáte tu proměnu? Tábor někdejších skeptiků nebo eurorealistů nemusel měnit na svých názorech téměř nic, někdejší euromilci museli chtě nechtě upravit pozice zásadně. Zcela klíčové je, že euro a časování jeho přijetí se staly v domácí debatě otázkou diskuze a volby, nikoli již otázkou života a smrti, o níž se ve slušné společnosti nedebatuje. To je fatální změna. K lepšímu. Koneckonců tím spíše, že mnohem uměřenější pohled na euro převládá nyní, kdy bychom elementární podmínky vstupu plnili snáze než v časech výše uvedeného euronadšení. Poučení zní, že je možná dobré naslouchat více těm, kterým dává čas zapravdu, než těm, jejichž pravdy čas vyvrací. Ti druzí se budou s větší pravděpodobností mýlit i v budoucnu.

Euro a krizová poučení

Ano, krize změnila mnohé. V první řadě ukázala, jak ne zcela upřímně to s eurem jeho někdejší vášniví domácí stoupenci mysleli. Povšimněte si, že v časech vrcholu krize eura se ódy na společnou měnu z domácího veřejného prostoru téměř vytratily (čest přesvědčeným výjimkám typu Tomáše Sedláčka či Oldřicha Dědka). Přitom jednotná měna byla od počátku míněna jako projekt nejen na dobré, ale také a zejména na špatné časy. Jako jejich prevence a i jejich následná léčba. Jeho upřímní stoupenci tedy měli za euro bojovat i v nejtěžších okamžicích opakovaných záchranných balíků pro Řecko a vytváření fiskálních záchranných sítí. Jen pak by obhajoba přijetí eura byla opravdu přesvědčivá.

Nicméně krize i pro mnohé z nich odhalila zřejmě až bolestně jasně, že základní stavební pilíře eurozóny skutečně mají trhliny. Tak velké, že i politici v eurozóně a technokraté v Evropské komisi a ECB začali mluvit o „konstrukčních vadách“ a jali se je opravovat. O nich jsme ale věděli i dříve, že? Historicky unikátní experiment měny bez státu, tedy „měnové spojení“ zemí s rozdílnými hospodářskými a fiskálními politikami sdílejícími ovšem jedinou centrální banku byl od začátku postaven do té míry asymetricky, že nikdo nemohl spolehlivě odhadnout, jak projde testem první vážné krize. Dokonce to stále ani teď nevíme a netušíme, jak tento velký měnový projekt bude nakonec zapsán v hospodářských dějinách. Jak to tušit, když není ani zjevné, zda členství v eurozóně je či není vratné.

Ale znovu, jako by mnohé argumenty tady nebyly na oné euroskeptické či eurorealistické straně dávno. Třeba, že by země sdílející jednu měnu měly být podobné nejen nominálně, ale i reálně. Že nejde jen o podobné úrokové sazby a stabilní kurz, ale i podobnou úroveň bohatství či struktury ekonomiky. Že by měly mít podobně sladěné hospodářské cykly a že by k sobě měly v těchto parametrech „konvergovat“, tedy přibližovat se, a nikoli se od sebe vzdalovat, že by po „vypnutí“ měnové politiky měly existovat nástroje na řešení šoků a nerovnováh, které v různých okamžicích budou zasahovat různé části zóny jinou silou a tak dále. Pamatujete? Před onou dekádou to ještě bylo často bráno jako sýčkování či dokonce kverulantství.

Euro mělo přinést prosperitu, rychlejší růst bohatství všech, kteří ho používají. Chyba, v EU zatím téměř systematicky platí opak – rychleji bohatnou země mimo eurozónu.  Jedna měna měla také přinést novou úroveň svornosti, jednoty a evropského ducha. Zatím ukázalo, jak dobře dokáže stavět země a jejich představitele proti sobě, když jde o tak citlivou věc, jako je přeshraniční posílání peněz daňových poplatníků. Nakonec i kvantitativní uvolňování Evropské centrální banky – tedy velký program odkupu dluhopisů odstartovaný ECB letos v březnu – odhaluje, že překvapivě i ona jednotná „federální“ centrální banka v neexistující federaci s jednotnou měnovou politikou je při těžkých rozhodnutích skutečně jednotná jen z 20 %. Jen toto procento nákupů dluhopisů (a potenciálních ztrát z nich) na sebe bere centrum ve Frankfurtu. Z 80 % ho nesou jednotlivé národní centrální banky eurozóny, které jinak mají ve vztahu k centru spíše podobu decentralizovaných poboček. Eurozóna je jedním státem jen z jedné pětiny. Stručně, jako by se zdálo, že v kvapíku tvořené integrační projekty v EU mohou nás jako Západ paradoxně spíše oslabovat než posilovat.

Ovšem přiznejme, že euro přineslo i jedno doložitelné pozitivum. V zemích eurozóny je od jeho zavedení v průměru nižší inflace, než byla dřív. To je ovšem jen zanedbatelné plus třeba pro Českou republiku, která je dlouhodobě schopna dosahovat cenové stability i bez toho, aby musela „outsourcovat“ měnovou politiku do zahraničí. Z pohledu domácího je tak jistou pikantností spíše to, že více než dekáda fungování eura zřetelně prokázala, že jednotná měna neznamená nutně narůstající obchodní výměnu mezi zeměmi, které ji sdílejí. To demonstruje neustále rostoucí zahraniční obchod nás jako neeurové země s eurovým Německem a dokonce náš rostoucí obchodní přebytek s touto zemí, a naopak klesající obchodní výměna některých zemí jižní osy eurozóny s tímtéž Německem, s nímž paradoxně jednu měnu sdílejí.

Zkrátka, pro zdravě konzervativního a obezřetného pozorovatele se zatím zdá, že kdysi popírané makronáklady a rizika eura jsou již dostatečně viditelné, zatímco mnohé kdysi inzerované makroekonomické přínosy se jaksi hledají těžko. Je totiž těžké spojovat přední části Pendolina se zadními částmi parní lokomotivy tak, aby takto vytvořená lokomotiva jela rozumně kupředu a jedním směrem. Musí docházet k neuvěřitelným technickým kompromisům, aby jízda byla vůbec možná. Je totiž příliš rychlá pro zadní parní část a příliš pomalá pro přední část. Když se lokomotiva přehřívá nebo zadrhne, je vše o to složitější a technicky nestejné části lokomotivy mají tendenci se k sobě ne přibližovat a „zprůměrovat se“, ale spíše se od sebe vzdalovat. Tím hůře, že v každém z 19 nestejně velkých a nestejně vyspělých vagónů zapojených za lokomotivou navíc cestující průběžně a časově nesynchronně volí 19 strojvůdců, z nichž mnozí mají zásadně jinou představu o konečném cíli celé cesty.

Euromilci a hasiči

A v této situaci, kdy budoucnost eurozóny je stále velmi nejasná, se euromilci pokoušejí téma eura v naší zemi znovu nastolit jako zásadní otázku českého veřejného diskursu. Již s velmi upravenou rétorikou, jak jsme ukázali. Ta bere v úvahu, že mezi zeměmi, které nemají vyjednánu výjimku na zavedení eura, vycházejí Češi dlouhodobě v evropských průzkumech tzv. Eurobarometru jako populace ke společné měně zdaleka nejméně vstřícná. I v posledním výzkumu z letošního května je v naší zemi dokonce více odpůrců eura (70 %) než ve Švédsku (66 %), které již euro jednou odmítlo v referendu (viz box).

Nyní tedy jakoby se vše otočilo a euromilci jsou tak trochu mimo hlavní proud. Jejich snažení by v ochráncích menšinových postojů a žánrů (včetně autora tohoto textu) vlastně mělo vzbuzovat jisté sympatie, nebýt oné neupřímnosti zmíněné výše. Ovšem jejich úkol je těžký, neboť nové argumenty pro euro nepřibyly a některé staré začaly postupem času erodovat. Pro mikroekonomické výhody jednotné měny například v oblasti kurzového zajišťování a kurzové stability na straně podniků to však jistě neplatí. 

Ovšem snaha odstranit domácí měnovou politiku, dohled nad klíčovými finančními institucemi a zároveň se finančně spolupodílet na záchranných fiskálních fondech, což s přijetím eura nutně přichází, působí v dnešní situaci jako snaha rozpustit ve vlastním městě hasičský sbor a rozprodat stříkačky i s cisternami právě v době, kdy požár v okolních obcích ještě ani nedohořel a nikdo s jistotou neví, kolik domů ještě může lehnout popelem.

Přičíst k tomu je třeba navíc fakt, že koruna, která v Česku jako v jediné a poslední zemi spolutvořící někdejší Rakousko-Uhersko přežila bez jediného přerušení dodnes už od svého zavedení Františkem Josefem v roce 1892 (korunu jako platidlo nezrušila ani nová republika, ani žádná z totalit), má u peněžně značně konzervativních Čechů jistou tradici. A to bez ohledu na krátkodobé zjitřené debaty o kurzovém závazku České národní banky, který navíc s eurem nijak nesouvisí a nikdy nesouvisel.

Pro mnohé z eurorealistického křídla debaty proto musí být vlastně požehnáním, že jedním z hlavních euromilců se nyní stal prezident Miloš Zeman, který moc rozhodnout o euru na rozdíl od vlády nemá. Jeho neobyčejný dar diskreditovat průběžně sám sebe a svým jedinečným způsobem nepřesné a nekorektní argumentace zprostředkovaně i pozice, které zastává, může totiž paradoxně spíše zabetonovat mnohé Čechy v jejich obezřetné a konzervativní europozici. A ta zemi ani v nejmenším neškodí.

Euro a země bez něj

V britském tisku se kdysi objevil komentář, že euro je ve Velké Británii jen o málo populárnější než ebola. Jistě s nadsázkou tak vyjadřoval fakt, že euro na ostrovech prostě tématem nikdy nebude, to jím spíše po posledních volbách bude členství v celé EU. Kromě Británie má z roku 1992 trvalou výjimku na zavedení eura vyjednáno ještě Dánsko, to ale zhruba třicet let žije v režimu pevného kurzu nejprve k německé marce a pak k euru a tak má možnosti měnové politiky velice omezené. Fakticky je Kodaň též měnově závislá na Frankfurtu, byť si Dánové v roce 2000 svoji neúčast na společné měně potvrdili referendem. Obyvatelstvo na dánské koruně ale lpí a užívá si vlastních bankovek a mincí, když už ne vlastní měnové politiky. Zcela vázáno na euro je i Bulharsko se svým striktním režimem zcela fixního kurzu (tzv. currency board), tomu ale zase jeho evropští partneři nechtějí dovolit, aby vstoupilo byť jen do předpokoje eura, mechanismu směnných kurzů ERM II. Přitom bez vlastní měnové politiky žije léta a cesta do eura by pro něj jako dříve pro Pobaltí byla logická. Maďarsko do eura nyní nespěchá, koneckonců ani nemůže, neplnilo by kritéria. Ale populace k němu není zdaleka tak skeptická jako jeho stávající politická elita a ani jako populace v jiných zemích. Chorvatsko je dlouhodobě silně euroizované a tak má též více důvodů do eura směřovat, ale jako Maďarsko by těžko plnilo vstupní kritéria. Rumunsko verbálně deklaruje snahu být v euru i v bankovní unii co nejdříve, ale jeho ambice prověří čas a realita. Z hlediska měny jsou si tak v EU nejblíže Polsko, Česká republika a Švédsko. Vše země s plně autonomní měnovou politikou v režimu cílování inflace, které jsou makroekonomicky stabilní a zvládají plnit kritéria, ale populace v nich je k euru nejméně vstřícná. Potvrzují tak (jen zdánlivý) paradox, že do eura začasté nejrychleji utíkají ti, kteří na to nejméně mají a naopak ti stabilní nemají důvod spěchat. Vývoj debaty v Polsku a Švédsku (to v referendu v roce 2003 euro odmítlo a od té doby záměrně neplní kritéria) je tak pro Čechy zřejmě nejzajímavější. V každém případě je v kontextu devíti zemí EU, které eurem neplatí, zajímavé číst v evropské strategii stávající české vlády, že „plnohodnotným členem EU“ se naše země může stát jedině vstupem do eurozóny. Dánové, Švédové, Poláci, Britové a další zřejmě plnohodnotnými členy EU podle naší vlády nejsou.                   

Text vyšel v tabletovém vydání Týdeníku ECHO.

RSS

Autor je viceguvernér České národní banky



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.