Je tomu rok, co švýcarská centrální banka náhle opustila svůj intervenční režim na franku. 15. ledna 2015 bylo oznámeno, že se ruší umělé udržování švýcarské měny na hranici 1,2 EURCHF, které mělo za úkol zabránit jejímu dalšímu posilování. Následná skoková reakce přinesla posílení franku o zhruba 19 %, přičemž dnes jsou tyto zisky částečně smazány na bezmála 9 % od původní intervenční úrovně.
Švýcarský scénář je jedním z příkladů, kdy centrální banky zamíchaly děním na trzích a významně tak znepříjemnily život většině obchodníků s měnami. Právě vývoj na měnách se stal terčem posledního sloupku Marka Gilberta, sloupkaře a dlouhodobého člena redakce agentury Bloomberg. Jeho pohled, který mu potvrdilo velké množství profesionálních forexových traderů, je jasný. Obchodování s měnami je od doby vzniku devizových trhů čím dál tím obtížnější, a to i pro největší ekonomy celé generace.
Své tvrzení se Gilbert rozhodl dokázat na příkladu věhlasného britského ekonoma Johna Maynarda Keynese. Autor Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz byl podle dostupných informací ne zcela úspěšným traderem. Potvrzuje to studie Oliviera Accominottiho, spolupracovníka katedry ekonomické historie na London School of Economics, a Davida Chamberse z University of Cambridge Judge Business School. Oba gentlemani se rozhodli zmapovat archiv King‘s College, kde Keynes strávil většinu svého kariérního života, a přiblížit tak světu jeho obchodní (ne)úspěchy. Prostudované dokumenty obsahovaly 354 měnových tradů, které ekonom uskutečnil v letech 1919 až 1930. Jednalo se především o sázky na měnové páry s britskou librou, což zahrnovalo americké dolary, francouzské franky, německé marky či italské liry.
Byl by Keynes dobrým portfolio manažerem?
Výsledek studie? Spekulace na měnových trzích je tak obtížná, že by se ji většina obchodníků měla raději vyhnout. „Pokud někdo tak ekonomicky zdatný a s dobrými konexemi, jako byl a měl Keynes, shledá načasování měnových obchodů jako maximálně obtížné, většina z nás by měla dvakrát zvážit představu, že se nám povede lépe,“ píší Accominotti a Chambers ve své studii.
V roce 1919 ve svých 36 letech zanechal Keynes svého působení na britském ministerstvu financí a rozhodl se využít opuštění fixního měnového kurzu na libře (resp. zlatého standardu). Donald Moggridge, který je autorem Keynesovy biografie a emeritním profesorem ekonomie na University of Toronto, ve svém díle píše, že Keynes tenkrát začínal dvacátá léta se ziskem 6154 liber, což by v dnešním vyjádření upraveno i inflaci čítalo 221 tisíc liber. Tehdy se ekonom rozhodl, že založí investiční klub vystupující pod názvem Syndicate. Tomu se koncem dubna 1920 podařilo zisky navýšit až na 9 tisíc liber. Během dalších měsíců však klub všechno prodělal. Dle Moggridgeovy knihy dospěla celková ztráta Keynesova „fondu“ až na více jak 22 tisíc liber.
Prodělek však ekonoma nezastavil. Od sira Ernesta Cassela, známého finančníka a filantropa, si Keynes vypůjčil 5 tisíc liber, se kterými se vrátil zpět na kolbiště měnových trhů. To se nakonec ukázalo jako dobrý krok, jelikož během nadcházejících dvanácti měsíců se podařilo půjčku splatit. Do konce roku 1922 se fondu podařilo opět naakumulovat zisky o velikosti 21 tisíc liber.
Faktem je, že veškerá Keynesova spekulace byla financována přes páku, bylo tedy jediné štěstí, že se jeho sázky nakonec ukázaly jako správné. Nic však netrvá věčně. Keynes si začátkem druhé poloviny 20. let dal od obchodování pauzu. Na trhy se vrátil až začátkem let třicátých, přičemž jeho výsledky byly zprvu dosti ztrátové. Zvrat přišel až koncem roku 1936, kdy se jeho investice opět vrátily na dráhu zisků (viz graf č.1).
Poučení, které by si dnešní tradeři měli z Keynesových investic odnést, spočívá dle Gilberta spíše v likviditě než ve volatilitě. Současné devizové trhy čelí problému zvýšené aktivity centrálních bank, které ve snaze vypořádat se s dozvuky poslední krize skupují aktiva na trzích cenných papírů. Takto vytvořená dodatečná poptávka po sledovaných instrumentech láká investory, kteří se přesunují z ostatních trhů. Gilbert toto tvrzení dokazuje například na postupně se snižujících se objemech obchodů, a tedy i likviditě, provedených přes měnovou platformu společnosti Thomson Reuters. V listopadu minulého roku bylo dokonce dosaženo minim za poslední tři roky (viz graf č.2).
Shrnují problémů Keynesových obchodů dle Accominottiho a Chamberse spočívá rovněž v nedostačené likviditě. „K tomu, abyste udrželi svou pozici v rámci arbitráže využívající vychýlení určitých fundamentů, je potřeba mít nejen dostatečné přesvědčení o správnosti svého rozhodnutí, ale rovněž i dostatek kapitálu. Mohou však nastat situace, kdy ani zdroje a sebedůvěra nejsou všechno. Děje se tak v době, kdy na trhu jednoduše není dostatek stran, které by se na dané arbitráží rovněž podílely.“
Z praxe bylo dle Gilberta možné se s takovou situací setkat v době pádu fondu Long Term Capital Management Fund v roce 1998. Co se týče současnosti, tak investiční klima na finančních trzích mluví opět zcela jasně. S tím, jak investiční banky osekávají množství peněz, které jsou ochotny použít v devizové „aréně“, bude obchodování s měnami čím dál tím těžší.
