Malý pokus o pohled do budoucnosti


22:54 • 5. října 2016

Tagy: investice, Akcie

„Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi, chodby tak a tak. Prosím, důl se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít!“

Tento nádherný úryvek z Cimrmanovy jednoaktovky Vizionář známe všichni (dnes už i víme, že i důl vám můžou vzít). V centru dění sedlák Hlavsa z rozpálené trouby věští budoucnost pražskému uhlobaronovi Ptáčkovi. Kolikrát jsme si říkali, že by nebylo špatné takovou troubu mít pro finanční trhy. Bohužel ji nemáme, ale zkusme si alespoň představit, jaké výjevy by na nás mohly čekat.

Výjev první – dluhy

Každá úvaha o dlouhodobějším globálním vývoji by asi měla začít pohledem na dluhy klíčových zemí. Následující tabulka ukazuje vývoj vládních dluhů vůči HDP v hlavních rozvinutých ekonomikách mezi lety 2006 a 2015.

Například USA měly na konci roku 2007, což byl ze zpětného pohledu poslední relativně klidný rok před Velkou finanční krizí, dluh ve výši 64,8 % HDP. Jen o dva roky později, tedy těsně po krizi, byl dluh o více než třetinu vyšší – 87,1 % HDP. Na konci loňského roku, po dalších 6 letech „šetření a úspor“ byl dluh o další pětinu vyšší – 104,1 % HDP. Za pouhých 8 let, od roku 2007 narostl o neuvěřitelných 61 % a dále roste.

Vývoj v ostatních zemích má stejný směr. Nejvyšší dluh má s přehledem Japonsko a nejrychleji rostl ve Španělsku a Británii. Jen Německo se tomu poněkud vymyká. Má sice vysoký dluh, ale ze zmíněných zemí nejnižší a především už několik let mírně klesá (otázkou je, jak moc negativně se na tom projeví masový přiliv imigrantů). Zajímavé je, že nečekaná krize v roce 2008 zvýšila dluhy v průměru o 29 % a následujících 6 let ekonomické expanze, nízkých úrokových sazeb a masivních prorůstových stimulů o dalších 29 %. To je nesmírně alarmující zjištění. Dluhy se nedaří snižovat ani za relativně příznivých ekonomických podmínek.

Proč jsou dluhy problémem?

V naší zemi jsme slýchali prohlášení politiků o tom, že „dluhy se nemusí platit“ a že „zdroje tu jsou“. Ono to tak ale úplně není. Dlouhodobé deficitní hospodaření a hromadění dluhů je možné pouze do té doby, dokud je ho trh ochoten financovat. Jakmile je ochota trhu nalomena, přichází rychlý konec. Stačí se vrátit ke knize autorů Reinhartová, Rogoff (RR) nazvané This Time Is Different a připomenout si desítky podobných příkladů z historie. Problémem je, že nelze dopředu odhadnout míru zadlužení, při které ke ztrátě důvěry trhu dojde. Ta také není pro každou zemi stejná. Jestliže je trh stále ochoten financovat japonský dluh na úrovni 229 % HDP, neznamená to, že ostatní státy se na to mohou spolehnout. Spousta zemí byla nucena v minulosti vyhlásit bankrot s několikrát menším dluhem. Podle RR více než polovina státních bankrotů proběhla při dluhu menším než 60 % HDP.

Když vezmeme v úvahu, že státní dluh výrazně zatěžuje státní rozpočty, snižuje jejich manévrovací prostor, vytěsňuje soukromý kapitál, snižuje ekonomický růst a nese s sebou riziko potenciální platební neschopnosti, pak je evidentní, že dluh a jeho velikost je potenciálním velkým problémem. Současné dluhy hlavních vyspělých zemí jsou jednoduše příliš vysoké a to zcela stranou ponechávám otázku obrovských budoucích závazků především na důchody a zdravotní péči. Tyto dluhy se do státního dluhu nezahrnují, ale měly by. Firmy, které mají penzijní závazky vůči svým zaměstnancům, musí tyto dluhy uvádět v rozvaze a podle určitých pravidel je musí přeměřovat a průběžně financovat. Kdyby se stejné měřítko použilo na státní finance, byli bychom šokováni, jak vysoké tyto dluhy jsou. U řady států by se státní dluh zněkolikanásobil!

Pokud máte někdo sklony k masochismu, přečtěte si článek Jagadeeshe Gokhalea, člena Cato Institute, nazvaný Measuring the Unfunded Obligations of European Countries. Gokhale se tímto problémem dlouhodobě zabývá a podle jeho výpočtů je současná hodnota budoucích nekrytých závazků v EU v průměru ve výši 434 % HDP! Nejlépe je na tom Španělsko s 244 % a nejhůř Polsko s 1 550 %! To jsou přímo hrůzostrašná čísla. Navíc jsou z roku 2009. Dnes budou ještě vyšší, protože dluhy dále narůstají a úrokové sazby, kterými se budoucí závazky diskontují, jsou nižší.

Není pochyb o tom, že dluhy jsou příliš vysoké a musí se časem nějak snížit. Zatím to jediné, co vlády předvádějí, je, že se snaží problém s dluhy řešit hromaděním dalších dluhů. To je výborné. Jako bychom alkoholika léčili většími a většími dávkami alkoholu. Warren Buffett kdysi, možná s trochou nadsázky, navrhoval, vyřešit problém s rostoucími americkými dluhy přijetím zákona, který by zakazoval znovuzvolení poslance, který někdy hlasoval pro deficitní rozpočet. Já bych byl pro. Hodně by se tím vyřešilo.

Jak lze dluh snížit?

Velikost dluhu v poměru k HDP lze snížit v zásadě třemi způsoby. Tím prvním je rychlý ekonomický růst. Rychle rostoucí ekonomika přináší menší zátěž pro rozpočet a HDP může růst rychleji než dluh. Tím se poměr dluhu vůči HDP může snižovat. Toto je samozřejmě ideální scénář. Bohužel pro většinu rozvinutých ekonomik je prakticky vyloučen. Když se vrátíme k předchozí tabulce, asi nás nepřekvapí, že dluh vybraných zemí se během dvou nejhorších krizových let zvýšil o 29 %. To se dalo čekat. Nepříjemné zjištění však je, že i když v posledních šesti letech panovalo v globální ekonomice relativně příznivé klima, dluhy dále a poměrně rychle rostou.

Hospodářský růst je stále příliš pomalý na to, aby stačil sám snižovat dluh. Růst HDP vyspělých ekonomik byl v letech od Velké finanční krize pomalejší než v jakémkoliv stejně dlouhém období od Velké deprese na přelomu 20. a 30. let, růst produktivity byl nejpomalejší od té doby, co se měří, a firemní investice zůstávají stále pod svým dlouhodobým průměrem. Hlavními důvody pomalého růstu jsou podle mého názoru příliš vysoká a stále rostoucí role států v ekonomikách, neuvěřitelná byrokracie a všudypřítomná regulace, příliš nízké úrokové sazby a samotná velikost vládních dluhů. Dluhy jsou jednoduše ve většině zemí tak vysoké, že téměř vylučují rychlý ekonomický růst. Touto cestou se dluhy snižovat rozhodně nepodaří.

Druhý možný způsob je dluhy škrtnout a třetí nechat je umazat inflací. Trouba jasně ukazuje právě na ten poslední a za chvíli se k tomu dostaneme.

Výjev druhý – úrokové sazby

Pokud bychom měli budoucím generacím finančníků zanechat jedinou radu, doporučoval bych, aby vzkaz v láhvi zněl: „Nesahejte na úrokové sazby!“. Jestli totiž existuje veličina, kterou lze v ekonomice označit za klíčovou, pak je to cena peněz. Je-li ponechána v trhem stanovené rovnováze, dobře zohledňuje situaci mezi peněžní nabídkou a poptávkou, umožňuje správně oceňovat riziko a alokovat zdroje. Jestliže jsou ale úrokové sazby masivními intervencemi centrálních bank tak zdeformovány jako dnes, potom nejenže tuto roli neplní, ale páchají rozsáhlé škody a přinášejí nečekané negativní vedlejší účinky.

Je to jako ve fyzice. Pokud se pohybujeme v relativně nízkých rychlostech, potom lze z praktického hlediska považovat hmotnost za konstantní a čas za stejně rychle běžící. Jakmile se ale dostaneme k velmi vysokým rychlostem, potom s rostoucí rychlostí narůstá i hmotnost a čas se zpomaluje. Původní vztahy přestávají platit. Ve financích je to stejné. Pokud se před řadou úrokových měr ocitne znaménko minus, dostáváme se do jiného světa.

Přesně do tohoto světa nás v posledních letech zavedly svou politikou velké centrální banky. (Centrální banky malých zemí, jako jsme my, jsou do takové míry ve vleku rozhodnutí centrálních bank velkých zemí, že klást jim současný stav za vinu by nebylo fér.) První a nejvíce viditelnou reakcí na Velkou finanční krizi ze strany centrálních bank bylo snížení sazeb. Základní podpůrný argument zní na první pohled racionálně. Nižší úrokové sazby podpoří ekonomický růst. Pokud se bavíme o normálních úrovních sazeb (nebo ve fyzice o nízkých rychlostech), pak to tak zřejmě funguje, ale když se dostaneme k sazbám, které jsou nominálně kolem nuly nebo dokonce pod ní a reálně hluboko pod ní (ekvivalent vysokých rychlostí ve fyzice), potom jsou účinky jiné.

Dnešní úroveň úrokových sazeb ekonomice výrazně škodí a brzdí její růst. Abnormálně nízké úrokové sazby snižují spotřebu. Nutí totiž lidi větší část svých příjmů spořit, protože výnosy z úspor jsou nízké. Abnormálně nízké úrokové sazby snižují zisky bankám, negativně působí na jejich kapitálovou sílu a tím snižují jejich ochotu a schopnost půjčovat peníze. Růst ekonomiky je přitom závislý na dostupnosti úvěrů a bez úvěrové expanze ekonomika roste jen stěží. Abnormálně nízké úrokové sazby snižují úrokové náklady na státní dluh a dávají tím vládám falešný pocit bezpečí a pohodlí. Vlády tento stav milují, protože jim usnadňuje to, v čem jsou nejlepší – odsouvání problémů do budoucnosti. Pyrrhovo vítězství. V neposlední řadě potom abnormálně nízké úrokové sazby přinášejí špatné oceňování rizik a částečně dobrovolnou a částečně vynucenou neefektivní alokaci aktiv.

Slepá ulička

Když se tak rozhlédnu kolem, tak mi připadá, že jediný, kdo tento stav nevidí nebo si ho odmítá přiznat, jsou právě centrální banky. Když například na jaře Bank of Japan zavedla sazbu minus 0,1 % na vklady bank, akcie všech japonských bank téměř přes noc spadly skoro o polovinu. ECB zase opakovaně prohlašuje, jak její záporné sazby pomáhají evropským bankám. Stačí se podívat na vývoj zisků, výnosy kapitálu a ceny akcií evropských bank, aby každý viděl, že je to přesně naopak. Kam se člověk podívá, tam narazí na škodlivý účinek nízkých úrokových sazeb. Jak je možné, že to centrální bankéři nevidí?

Můj čistě soukromý a ničím nepodložený názor je, že to vědí, ale nemůžou to veřejně přiznat. Kdo by také dobrovolně přiznal, že zavedl zemi do slepé uličky? Normalizace sazeb totiž není vůbec jednoduchá a v řadě případů ani není možná. Jaké sazby jsou normální? Tak například, pokud je inflace 1 %, potom nemůžou být krátkodobé sazby nulové. Krátkodobé sazby musí být reálně kladné, tedy dejme tomu 2 % a dlouhodobé sazby by měly být alespoň 3 – 4 %. I takto historicky nízké sazby by přinesly některým zemím obrovské finanční těžkosti. Třeba takové Japonsko má dluh ve výši přibližně 230 % HDP. Růst sazeb o jedno procento by znamenal nárůst úrokových nákladů ve výši 2,3 % HDP ročně (ne samozřejmě okamžitě, ale postupně s tím, jak by se starý dluh průběžně refinancoval) a růst sazeb o 3 % by znamenal růst úrokových nákladů o 6,9 % HDP ročně, což je více než aktuální už tak dost vysoký roční rozpočtový schodek. Současné rozpočtové výdaje Japonska jsou o 62 % vyšší než příjmy (viz následující tabulka) a růst úroků by způsobil úplný kolaps státních financí. Ostatní velké rozvinuté země jsou na tom podobně. Jejich centrální banky to samozřejmě vidí, a proto musí držet sazby nízké stůj co stůj.

Zdvojnásobíme sázky

Čím déle zůstanou sazby na uměle držené nízké úrovni, tím více škody budou působit. Nakonec centrální bankéři budou muset přijít s něčím novým. Prakticky to jediné, co jim zbývá, je spolu s vládou spustit masivní fiskální stimulační programy financované nově emitovanými penězi. Bude to vypadat třeba takto: Vláda si vymyslí nějaký infrastrukturní projekt (ty na papíře vždycky vypadají pěkně a jejich efektivitu nelze změřit), avšak peníze na něj nepůjdou z daní jako obvykle, ale emituje je centrální banka. Nebo například každý občan státu dostane od centrální banky šek na 500 eur s tím, že je musí do tří měsíců utratit. Zní to šíleně, ale debaty o podobě těchto stimulačních opatření se již delší dobu opravdu vedou.

Politici okamžitě zjistí, že objevili perpetuum mobile. Budou moci utrácet peníze, aniž by je před tím museli někomu vzít. Takto pro ně vypadá nirvána, a jakmile jednou začnou, nebudou vědět, kdy přestat. Na příjmové straně se asi taky najde těžko někdo, kdo bude protestovat. Bohužel však tyto stimulační akce nemohou dlouhodobě zvýšit celkový hospodářský růst a bohatství společnosti. Ve své skvělé knize Economics in One Lesson z roku 1946 to krásně logicky vysvětluje Henry Hazlitt. Jak je vidět, diskuze na toto téma se vedou již poměrně dlouho.

Výjev třetí – rostoucí inflace

Pravděpodobným vedlejším účinkem fiskálních stimulačních programů financovaných emitovanými penězi v kombinaci s ultra nízkými sazbami bude zrychlené klesání hodnoty peněz a vyšší inflace. Toto bude okamžik, kdy se začne lámat chleba. Učebnicové kroky pro boj s inflací, tedy především zvyšování úrokových sazeb a omezování růstu peněžní zásoby, použít nepůjde. Lépe řečeno, šlo by je použít, ale za cenu dramatické recese a hrozícího kolapsu státních financí v některých nejzadluženějších zemích. Svět si jednoduše díky výši svých dluhů vysoké úrokové sazby dovolit nemůže. Otázkou je, zda centrální banky vůbec mají takovou kontrolu nad jejich výší, jak se dnes snaží tvářit, či zda nebudou nakonec pokořeny trhem a odsouzeny do role pozorovatele.

V každém případě však budou mít centrální banky pro boj s inflací svázané ruce a budou muset tolerovat kombinaci vyšší inflace a nižších úrokových sazeb. Úrokové sazby budou dlouhodobě reálně záporné, jak je tomu ostatně na mnoha místech i dnes, jen o mnoho výrazněji. To umožní přežívat vládám i s obrovskými dluhy a je i možné, že díky vysoké inflaci umožní rychlý nominální růst HDP snižování dluhu. Tato situace však bude mít obrovské náklady. Někomu se možná může líbit situace, že záporné reálné sazby umožní snižování dluhu, bude to však draze zaplaceno snižováním reálné hodnoty úspor na straně obyvatelstva. K tomuto ostatně dochází už dnes. Jde o obrovský transfer majetku od soukromého sektoru na stát. Postiženy jsou především střední a nižší vrstvy obyvatel a nechápu, jak je možné, že se lidé proti tomu nebouří.

Nicméně pro nás jako investory není hlavním cílem změnit svět, ale snažit se investovat v podmínkách, které ve světě panují a v budoucnosti mohou panovat. Pokud tedy připustíme tezi, že nás čeká delší období reálně záporných sazeb, pojďme se zamyslet nad tím, jak si v takovém prostředí dlouhodobě mohou vést základní třídy aktiv. Historie i dnešní svět okolo nás poskytují určité vodítko.

Historické výnosy

V jednom z dřívějších dopisů akcionářům nazvaném Bezrizikové akcie jsem použil graf ze Siegelovy knihy Stocks for the Long Run, který jasně ukazuje, že akcie jsou nejen dlouhodobě daleko nejvýnosnějším aktivem, výrazně překonávajícím jak dluhopisy, vklady, zlato i hotovost, ale že také mají překvapivě nejmenší odchylku od svého dlouhodobého trendu. Toto jsou historická fakta, strohá čísla, o kterých není potřeba diskutovat. Otázkou ale je, zda budoucnost bude stejná jako minulost. Mnohé předpovědi ohledně budoucnosti se velmi brzy ukážou jako chybné, toho jsem si vědom, je ale velmi pravděpodobné, že relativní poměry mezi reálnými výnosy základních tříd aktiv zůstanou zachovány.

Pokud zůstanou reálné úrokové sazby na uměle nízké úrovni, reálné výnosy ostatních tříd aktiv se tomu přizpůsobí a budou nižší, hotovost si však stále dlouhodobě povede nejhůře a akcie nejlépe. Kapitál někomu půjčený k podnikání (např. bankovní vklad nebo dluhopis) musí nést dlouhodobě nižší výnos než kapitál přímo investovaný do podnikání (akcie). Tak tomu bylo v minulosti a mělo by tomu tak být i v budoucnosti. Opačný poměr by nedával žádný smysl. Kdyby dluhy nesly více než akciový kapitál, všichni by chtěli firmám půjčovat, ale nikdo by je nezakládal.

Kde se vytváří bohatství?

Nedávno mě napadlo podívat se na seznam nejbohatších lidí světa podle časopisu Forbes a zjistit, z čeho jejich bohatství pochází. Z 50 nejbohatších lidí světa 48 vydělalo své jmění na akciích a 2 na nemovitostech. Není tam nikdo, kdo by se stal závratně bohatým držením hotovosti, zlata nebo nakupováním dluhopisů. Opravdové bohatství se vytváří ve firmách pro akcionáře, kteří je vlastní a je jedno, jestli jde o veřejně obchodované společnosti, jako třeba Walmart, Amazon či Berkshire nebo o neobchodované společnosti, jako třeba Bloomberg nebo Aldi. Ekonomický dopad pro vlastníky nezávisí na tom, zda se firma obchoduje na burze. Veřejně obchodované akcie jsou jednou z cest, jak akciové podíly ve firmách nabýt a je to cesta relativně jednoduchá a dostupná všem.

Warren Buffett před pár lety na valné hromadě Berkshire mluvil o tom, jaké instrukce týkající se nakládání s jeho privátním portfoliem stojícím mimo akcie Berkshire dal do své poslední vůle. Jsou velmi jednoduché. Investice se má provést takto: 10 % hotovost a 90 % akcie. Neříkám, že všichni musíme nutně s Buffettem souhlasit. Pokud se však, vážený čtenáři, domníváte, že Buffett dělá chybu, důkazní břemeno je na Vaší straně. J

Poučení z jiných zemí

V posledních 15 letech žijeme v prostředí neobvykle mírné inflace (s výjimkou zemí jako jsou Argentina, Venezuela, Zimbabwe nebo čerstvě Rusko) a snadno lze podlehnout dojmu, že jde o nový normál, nový trvalý stav, že tentokrát to dopadne jinak než v minulosti. Minulost však jasně ukazuje, že podobná klidnější období netrvají věčně. Otázkou není, jestli inflace vzroste, ale spíše, jak moc se tím necháme zaskočit.

Pokud inflace začne narůstat, bude to mít dramatický dopad na reálnou hodnotu různých tříd aktiv. Pohled do historie naznačí, jak si jednotlivé třídy aktiv povedou. Pěkný případ poskytuje Izrael, země, která se na počátku 70. let ocitla v situaci, kdy se zavázala k velkým vojenským a sociálním výdajům a nebyla je schopna utáhnout. Řešení hledal Izrael v monetizaci dluhu a výsledkem byla mezi lety 1972 a 1987 inflace, která zvedla kumulativně ceny 10 000 krát. Akciový index za stejné období vzrostl 6 500 krát. Neudržel sice reálnou hodnotu peněz, ale vedl si nesrovnatelně lépe než hotovost, či dluhopisy. Jejich reálná hodnota byla zcela zdecimována.

Podobně to vypadalo při dlouhodobě vysoké inflaci například v Brazílii, Argentině, Zimbabwe a ve Výmarské republice. Pokud si máme vybrat ze tříd aktiv zmíněných výše, potom se vysoká inflace dlouhodobě dá přežít jen s akciemi.

Tři závěrečné otázky

K výše uvedenému textu napadnou asi každého tři základní otázky. Jak moc je popsaný scénář pravděpodobný? Jam vysoká může inflace být? Kdy to všechno nastane?

Přesné odpovědi samozřejmě nikdo nezná. K otázce pravděpodobnosti bych řekl asi toto: pokud vás napadá, jak by se mohlo stát, že by začala opět rychleji růst produktivita práce, obrátil by se negativní demografický vývoj, státy by snížily svou roli v ekonomice, vrátily se ke kořenům kapitalismu a začaly odbourávat růst brzdící regulace a to všechno dohromady by způsobilo dramatické zrychlení ekonomického růstu, zrychlení tak velké, že by umožnilo snižovat velikost dluhu v poměru k HDP, že by se navíc urodil nový kvalitativně vyšší druh politiků odmítajících hromadit dluh a centrální banky by se výrazně stáhly do pozadí a nechaly trh trhem, pošlete nám to. Velmi rád uznám, že se mýlím! V opačném případě se ale obávám, že mnou výše popsaný scénář je pravděpodobnější.

Jak vysoká může být inflace? Velmi by mně překvapilo, kdyby inflace zůstala jen jednociferná. Zejména Japonsko, paradoxně země, která 20 let nezažila inflaci, je první kandidát na dvoucifernou inflaci. V současné době se japonská vláda a centrální banka úporně snaží o alespoň 2% inflaci. Zatím se jim to nedaří. Vzhledem k odhodlání a prakticky neomezeným možnostem se jim to nakonec podaří, ale obávám se, že představa o inflaci poslušně stagnující na úrovni 2 % vezme brzy za své. Jakmile dojde k bodu zlomu v uvažování lidí, ve vývoji kurzu měny a v ochotě trhu financovat dluh, stane se inflace naopak černou můrou.

Nejhorší je odpovědět na otázku, kdy tak nastane. Historie nás opět učí, že situace obvykle vypadá dlouho stabilní, až najednou dojde k bodu zvratu, od kterého už není cesty zpět. Tento okamžik jednou nastane. Pravděpodobně bude velmi náhlý a prudký. Jestli nastane příští týden nebo za 15 let, to říct bohužel nelze. Dlouhodobý investor by se měl na podobnou situaci se svým investičním portfoliem připravit a to včas. Po překročení bodu zvratu už to nepůjde. Velkou roli v „připraveném“ portfoliu musí hrát akcie.

Toto všechno jsme viděli v troubě, ale třeba to ještě nemusí nic znamenat. Třeba to všechno bude úplně jinak. Ale na druhé straně, jak říkal Hlavsa: „Co trouba ukázala, to se vždycky stalo.“

Změny v portfoliu

Prodali jsme Oracle. Oracle jsme drželi několik let s malou přestávkou, kdy jsme ho prodali, abychom ho zanedlouho koupili o kus levněji. Náš výnos činil poprvé 18 % a podruhé 33 %. Celkově tedy přibližně 57 %. Vzhledem k délce držení šlo o podprůměrnou investici, která zaostala za našimi očekáváními.

Z historického pohledu byly hlavním businessem Oracle jeho databázové systémy. Ty se instalovaly přímo u zákazníka. Toto bylo jak pracné, tak nákladné a neslo si to s sebou velké bariéry pro přechod zákazníka k jinému dodavateli. Z toho pramenila velká konkurenční výhoda Oracle a odpovídala tomu i výše jeho marží. Dnes se větší a větší počet licencí neinstaluje přímo u zákazníka, ale jsou dostupné v cloudu. Tento režim však výrazně snižuje bariéry pro změnu systému a konkurenční výhodu na straně dodavatele a ziskové marže budou do budoucna nepochybně výrazně nižší. Oracle už to sám výrazně pociťuje, a proto jsme ho raději opustili.

Reakce trhů na britské referendum přinesla několik neodolatelných investičních příležitostí. Této situace jsme využili mimo jiné k otevření jedné nové pozice. Jde o nenápadnou, ale velmi výnosnou irskou společnost. Kéž by takových brexitů bylo několik do roka…

Daniel Gladiš, říjen 2016

P.S. 3.Česká investiční konference

V listopadu pořádáme třetí ročník České investiční konference. Všichni jste srdečně zváni! Těšíme se na vás 10. – 11. 11. v hotelu Pyramida v Praze!

Program a registrace zde: www.ceskainvesticnikonference.cz

Text je dopisem akcionářům Vltava Fund, který Daniel Gladiš poskytl serveru Roklen24.

RSS

Dan vystudoval VUT Brno. V letech 1993-1998 byl ředitelem společnosti Atlantik finanční trhy, a.s., člena Burzy cenných papírů Praha, kterou založil. Pracoval pro zahraniční institucionální investory. V letech 1999-2004 byl ředitelem ABN AMRO Asset Management (Czech), a.s. a podílel se na akvizicích tří českých penzijních fondů. V roce 2004 založil investiční fond Vltava Fund SICAV, jehož je dodnes directorem. Vltava Fund je hodnotově orientovaný, v souladu s fundamentální analýzou spravovaný, investiční fond kvalifikovaných investorů. Daniel Gladiš je autorem knih „Naučte se investovat“ a „Akciové investice“.



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.