Komentář Wallera z Fedu podpořil růst amerických výnosů a dolar. Kurz zpevnil pod 1,0800 za euro. Rostoucí evropské i americké výnosy negativem pro měny regionu. Koruna ve ztrátě nad 25,30 za euro.

Jak souvisí Trabant a crowdfunding? I o tom Dan Přibáň

Dokážete si představit, že si koupíte starého Trabanta a objedete s ním svět? Dnes už možná ano, protože víte, že už to někdo dokázal, ale byli byste si tak jistí, kdyby před Vámi nikdo stejnou cestu nepodnikl? Když se Dan Přibáň rozhodl, že učiní svou první cestu a projede hedvábnou stezku s Trabantem, tak jediné, co slyšel od lidí, bylo: „to nejde“ nebo „s takovým autem nemáš šanci“ a v neposlední řadě také „na to nebudeš mít peníze“. Ale znáte to, pokud člověk má sen, kterému věří, jde si za ním a nezaměřuje se na frázi „to nejde“, tak to dokáže. Dan Přibáň se svým Trabantem objel téměř celý svět. Projel hedvábnou stezku, Afriku, Jižní Ameriku, Austrálii a Tichomoří a skončil až v Bangkoku, odkud chce vyrazit zase příští rok a dojet až do Prahy. Z českého nadšence v Trabantu se stal jeden z nejznámějších českých cestovatelů, o čemž svědčí i fakt, že na poslední projekt „Trabantem Tichomořím“ vybral Dan Přibáň v rámci crowdfundingu 2,8 miliónů Kč a lze ho tak považovat za jednoho z průkopníků.

R24: Vy jste měl v minulosti nastartovanou poměrně slibnou kariéru, kde jste se vypracoval v rámci vědecko-technického časopisu v Mladé frontě až na pozici šéfredaktora. Co vede člověka k tomu, aby to hodil za hlavu, zavřel se s kamarádem do Trabantu a vyrazil do světa?

Ono to nebylo zas tak jednoduché. Já jsem vždycky dělal vědecko-technickou novinařinu. Začínal jsem v „abíčku“ a přes MAFRU jsem se dostal až do vědecko-technického magazínu v Mladé frontě, kde jsem šéfredaktoroval. V té době tento časopis znamenal jen logo, ale čtený příliš nebyl a já jsem dostal šanci ho znova nakopnout. Bohužel jsem se ne vždy snášel s manažery. V médiích je všeobecně problém, že tam často přicházejí manažeři, kteří jsou mimo obor, protože málokdo z novinářů chce být více než šéfredaktor, takže vedení často bývá nekompetentní. V jednom okamžiku jsem se s vedením hodně hádal a oni mně tam dali svého šéfredaktora, nicméně já jsem stejně VTM řídil jako „šedá eminence“ a on chodil na porady. V tu chvíli jsem si uvědomil, že žiju pro něco, co není moje. Tehdy jsem vymyslel, že uděláme první cestu s Trabantem po hedvábné stezce. Když jsme se vrátili z cesty, tak jsme najednou nevěděli, co dělat. Zkoušeli jsme točit film, ale média o to příliš nejevila zájem. Naštěstí jsem to v rámci svých kontaktů, aspoň trochu někde protlačil a trochu to zafungovalo, tak jsem si řekl, že by to chtělo udělat druhou cestu.

R24: No, ale to už jste skončil s prací ve vědecko-technickém magazínu?

Ne neskončil, normálně jsem řekl, že odjíždím a zjistil jsem jednu zásadní věc, kterou si spousta lidí neuvědomuje – pokud Vás firma potřebuje, tak Vás prostě pustí a pokud Vás nepotřebuje, tak Vás stejně vyhodí. Takže jsem odjel na svou první cestu a vrátil jsem se o měsíc později a všechno fungovalo hezky. Tato teorie se potvrdila i při mé druhé cestě, kdy jsme před tím dělali redesigne časopisu, na který jsem byl hrdý a když jsem odjížděl, tak se opět změnilo vedení. Nastoupil nový ředitel, který byl velmi vstřícný a já jsem se s ním domluvil, že na ten časopis nebudou sahat a nechají ho půl roku fungovat. Domluvil jsem si neplacené volno, odjel jsem a všechno fungovalo super. Mezitím ovšem ztratil tento ředitel vliv a na jeho místo se dostal jiný ředitel, kterému přišel náš časopis málo lifestylový a rozhodli se ho zrušit. Tehdy to bylo pro mě dost k vzteku, byl jsem z toho opravdu přešlý, protože jsme VTM udělali fakt hezky. Zkoušel jsem rozjet časopis na stejné bázi u jiných vydavatelů, ale bohužel začala krize. Všichni byli v krizi, ale vlastně se nikde nic nedělo a já jsem za tu krizi vlastně hrozně rád, protože mi pomohla rozjet tento současný projekt s Trabantem. Úplně bez peněz jsem se rozhodl, že uděláme nejlepší cestovatelský film a začali jsme zpracovávat Afriku. Na nic nebyly peníze a já jsem chodil a ukecával lidi, ať nám udělají něco zadarmo, třeba reklamky, ať nám udělají grafiku zadarmo. A takhle jsme v tom mém vakuu nezaměstnaného zpracovali první film, pustili jsme ho do světa. Udělali jsme ho, jak nejlíp to šlo. Ten film měl obrovský úspěch. V televizi nás ještě nechtěli, ale začalo se to hrozně čířit na youtube, rapidsharu a celkově v rámci tohoto internetového „undergroundu“. Snažili jsme se tomu nebránit, jen jsme na ty lidi neustále dokola apelovaly, aby si kupovali naše DVD a ono to fungovalo. Současně jsem rozjel FB stránku, což byla druhá důležitá část tohoto projektu. Do té doby jsem FB považoval za „ďábla, který ukradne člověku duši“. Ale teď vím, že FB je dobrý nástroj, stejně jako lopata se, kterou můžete něco postavit, něco zabít nebo se o ni jen opírat. Na základě toho, že se Afrika chytla, jsme naplánovali Jižní Ameriku a já jsem začal ještě dělat přednášky, které přinášely aspoň nějaký příjem. Celkově to začalo fungovat a po návratu z Ameriky se nám povedlo udělat smlouvu s Českou televizí, čímž tento projekt dostal trochu „orámovanější“ podobu a bohužel se z toho vytratil ten „punk“, ale zase se ten projekt zakořenil a funguje. Prostě abych to shrnul, tak člověk musí dostat ten impuls, jestli práce, co dělá, je opravdu to, co chce dělat. A také mně má přítelkyně řekla důležitou věc – nemáš v tom akcie, není to tvoje. V té době jsme v práci skoro i spali, než mně tohle došlo.

R24: Roklen24 je portál, který je zaměřen na zpravodajství z finančních trhů, proto mě zajímá, jak jste zafinancovali Vaše cesty? Muselo to stát spoustu peněz… Jedná se mě teď hlavně o první dvě cesty, protože pak již jste měli větší podporu sponzorů a na poslední cestu jste získali peníze v rámci crowdfundingu, k čemuž se ještě dostaneme.

První cesta nás stála čtvrt miliónu. Z čehož já jsem zaplatil asi sto třicet tisíc a něco jsme dostali od „mikrosponzorů“, kteří přispěli deset, dvacet tisíc. Mezi příspěvky počítám i věci od sponzorů, které jsme dostali zadarmo, jak o náhradní díly apod.. Moje výhoda byla, že jsem pracoval v médiích a věděl jsem, jak tuto věc nabízet. Musel jsem na to udělat projekt a nikdo mi tehda nedokázal říct, jak má takový projekt vypadat, nikdo nic podobného předtím nedělal. Samozřejmě na mě přišly okamžiky, kdy jsem si říkal, že to asi nepůjde, když nikdo neví, jak se to má udělat. Nakonec jsem to teda udělal podle sebe, vytiskl jsem si prezentaci a obcházel jsem lidi s prezentací.

R24: První cestu jste si, ale zafinancovali hlavně sami?

Sponzoři nám dali asi padesát tisíc, po těch desitisícovkách. Druhá cesta byla financována hodně podobně. Na Googlu jsme měli poměrně vychytanou stránku, kde byl koláčový graf, který ukazoval, kolik kdo vložil do cesty a skoro až do návrtu jsem nesl víc jak polovinu těchto nákladů a čtyři zbývající lidi tu druhou půlku. Náklady na Afriku byly asi osm set tisíc s tím, že jsme do toho vrazili vlastních asi pět set tisíc, z čehož jsem dal půlku já, protože jsem měl pořád práci a mohl jsem si to dovolit. Nicméně pořád teďka doma nemám topení, takže je to taky o prioritách. Na Ameriku šly peníze z části od Googlu, protože jsme vyhráli výběrové řízení na reklamu pro Google a částečně jsme začali dělat corwdfunding, který tehda nějak extra nedopadl, protože to tehdy u nás nikdo neznal, ale je pravda, že jsme se aspoň částečně naučili, jak crowdfunding dělat. Samozřejmě jsme také měli více sponzorů. A mě paradoxně dochází problém, který je hrozně psychologický. Lidé, když ví, že máte peníze, tak se k Vám chovají jinak. Hlavně při poslední cestě, kdy jsme projekt umístili na Startovač a vybrali jsme peníze, tak všichni začali říkat, že to děláme jen pro peníze, přitom jsme všechno dělali úplně stejně, tak jako v případě předešlých projektů.

Na poslední projekt „Trabantem Tichomořím“ byly vybrány v rámci crowdfundingu téměř tři miliony korun. Jsou to peníze zadarmo, kterých si užijí, nebo skýtají nějaká úskalí? Vrací se s crowdfundingem jistá lidskost a solidarita? A kdo ve finále na crowdfundingu nejvíce vydělá? O tom na Roklen24 tuto neděli v pokračování rozhovoru s Danem Přibáněm.

Newsletter