Harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP) potvrdil obavy finančních trhů a centrálních bankéřů z všeobecného poklesu cen. Dle předběžných dat jsme v únoru zaznamenali meziroční pokles tohoto indexu o -0,3 % a jedná se tak o třetí meziroční pokles po prosincových -0,2 % a lednových -0,6 % za sebou. Podobný stav jakoby volal po dalším uvolnění již tak uvolněné měnové politiky nebo alespoň potvrzoval oprávněnost v březnu započatého kvantitativního uvolňování ECB. Právě uvolnění měnových podmínek má být záchranou firem a spotřebitelů v eurozóně před cenovou deflací.
Strašák deflační spirály
Dnešní hlavní ekonomický proud se v oblasti pohybů cen shoduje (převážně) na dvou poznatcích. Zaprvé, vysoká míra cenové inflace poškozuje ekonomiku, jelikož znemožňuje racionální ekonomickou kalkulaci a způsobuje nadměrné přerozdělování bohatství. Zadruhé, rovněž škodí jakákoli míra cenové deflace. Argument proti ní by mohl znít zhruba takto: klesající ceny vytváří u spotřebitelů zvrácené motivace. S vědomím budoucích nižších cen odkládají spotřebu, kvůli čemuž dochází k dalším problémům – snižují se tržby, zisky a investice firem a roste nezaměstnanost. Dochází k poklesu agregátní poptávky a ekonomika se dostává do deflační spirály. S vědomím těchto dvou poznatků se dostáváme ke třetímu, a sice optimálním řešením je mírný a stabilní růst cenové hladiny, nejlépe kolem 0 – 2 %.
Argumentů proti cenové deflaci je mnoho, zde bych však chtěl vznést několik poznámek právě k tomuto nejčastěji zmiňovanému argumentu. První nejasností ohledně snížení spotřeby z důvodu očekávání nižších cen je, u jakých cen vlastně spotřebitel očekává pokles. Pokud předpokládáme, že spotřebitel na základě předchozího poklesu cen bude očekávat další pokles cen v budoucnu (a je to správný předpoklad?), není logické, aby toto očekával pouze u spotřebních statků a nikoliv u svých vlastních cen, tedy cen své práce. Znamená to, že by si lidé museli být vědomi nižších cen statků, které nakupují, ale zároveň by měli ignorovat jejich vlastní mzdy. Ty při cenové deflaci klesají společně s ostatními cenami v ekonomice (byť se zpožděním).
Pokud tvrdíme, že při dlouhodobých deflačních očekáváních spotřebitelé odkládají spotřebu, musíme zároveň vysvětlit situaci výrobců v případě inflačního očekávání. Jinak řečeno, proč by dnes výrobci prodávali své výrobky, když je v budoucnu mohou prodat za vyšší cenu? Pokud by spotřebitelé při deflačním očekávání odkládali spotřebu a nenakupovali zboží a služby, rovněž výrobci by při inflačním očekávání neprodávali své zboží a služby v očekávání budoucích vyšších tržeb. To se evidentně neděje. Výrobci vyrábí a prodávají i při růstu cenové hladiny.
Je však nutné poznamenat, že snížení současné spotřeby, tedy zvýšení úspor, neznamená pro ekonomiku problém. Dnešní úspory jsou tím, co nás zítra dělá bohatšími. Spotřebitelé zvýšením úspor dávají najevo, že chtějí „žít v budoucnu“ – chtějí více spotřebovávat v budoucnosti na úkor současnosti. Na trhu peněz se to projeví poklesem úrokové míry a v reálné ekonomice expanzí odvětví produkujících kapitálové statky na úkor odvětví, které produkují statky spotřební. Právě pokles úrokové míry je důležitým signálem preferencí spotřebitelů. Tento signál může centrální banka svou uvolněnou měnovou politikou pouze poškodit.
Vítězové? Možná politici…
Bez ohledu na spor o cenovou deflaci zde zůstává fakt, že tiskařské stroje dlouhodobou prosperitu nepřinesou. Ovšem tato neustálá snaha stimulovat agregátní poptávku odvádí pozornost od opačné stránky věci, která pro eurozónu a potažmo EU představuje skutečný problém. Tím je velká strnulost pracovních trhů v kombinaci s bující snahou o regulaci různých oblastí ekonomiky. A tak mají politici zase o trochu více času a hlavně prostoru k levnému zadlužování.
