Když v roce 2008 naplno udeřila Velká finanční krize, centrální bankéři přispěchali s důmyslným nástrojem, který měl do systému dodat chybějící likviditu. V rámci dostání své role věřitele poslední instance tak centrální banky začaly skupovat všemožná aktiva, mezi kterými brzy získaly zcela prominentní postavení vládní dluhopisy. Toto tzv. kvantitativní uvolňování se však z původně první pomoci v průběhu bezprecedentní recese, postupně stalo lékem na „všechno“, ať už jde o nízký růst úvěrů, nízký hospodářský růst či nízkou inflaci.
Původní ideou této „netradiční“ měnové politiky, která se však v posledních letech stala zcela normálním nástrojem měnové politiky v řadě vyspělých zemí, je snížení strmosti tzv. výnosové křivky, která udává výnos dluhopisu, respektive úrok, v závislosti na době splatnosti. Centrální banka totiž v rámci určování svých sazeb bezprostředně působí na její krátký konec, tedy na krátkodobé sazby.
A jelikož v rámci určování svých sazeb již řada centrálních bank narazila na nulovou hranici (některé ji pak dokonce překročily), prostřednictvím kvantitativního uvolňování se tak snažily iniciovat pokles nejen krátkodobých úrokových sazeb, ale i těch dlouhodobých. To mělo usnadnit zadlužování domácností, podniků i vlád, podpořit hospodářský růst a také inflaci, která se z pohledu inflačních cílů centrálních bank zdála příliš nízká.
O tom, jak (ne)funguje kvantitativní uvolňování
Jenže kvantitativní uvolňování funguje v dnešním světě docela jinak, než tehdy zamýšleli centrální bankéři. K iniciaci růstu spotřebitelských cen nedochází a ani dojít nemůže, jelikož aktiva, která centrální banky nakupují, jsou vlastněna finančním sektorem. A jak naznačuje následující „mapa“, jež pochází z prezentace Francesca Filia z Fasanara Capital, kterou publikoval server Zero Hedge, nově vytvořené peníze centrálními bankami, které zůstávají ve finančním sektoru, tak plodí inflaci aktiv, což v USA znamená zejména růst cen akcií a v Evropě pak hlavně růst cen dluhopisů.
Růst cen akcií, respektive dluhopisů, by ovšem na spotřebitele měl působit tzv. efektem bohatství, který by měl zvyšovat spotřebitelskou důvěru, podpořit utrácení, a rovněž tedy iniciovat růst spotřebitelských cen. Zde je však podobný problém. Tato aktiva, kterým rostou ceny, jsou ve značné míře vlastněna investičními bankami a dalšími finančními institucemi, které zisky používají spíše k tvoření dalších zisků ve finančním sektoru.
Ve svých obchodech pak často využívají tzv. pákový efekt, který umožňuje s relativně malým objemem peněz hodně získat, ale je zde také riziko vysokých ztrát, které se s rostoucím objemem takových obchodů stává systémovým. Injekce likvidity od centrálních bank tak podle Francesca Filia nevede k reálné ekonomické expanzi a růstu mezd, ale spíše k eskalaci nerovnosti, k vytváření bublin na trzích aktiv a také k zadlužování, které dokresluje ideální prostředí pro propuknutí další finanční krize.
Boom financializace světa: Objem aktiv pětkrát větší než globální ekonomika – Roklen24.cz https://t.co/PdNbKOXN7W prostřednictvím @roklen24 pic.twitter.com/npEmlJ6sXn
— Roklen24.cz (@roklen24) 10. října 2017
