Na pomyslném kolbišti finančních trhů se rozpoutala další bitva. Proti sobě tentokrát stojí světoví regulátoři reprezentovaní Radou pro finanční stabilitu a manažeři amerických fondů. Podstata sporu spočívá ve snaze zavést tvrdší regulaci a pravidla pro činnost fondů, které chce Rada označit za systémové důležité.
Největší odpor se vzedmul ze strany velkých hráčů, jako je Fidelity či BlackRock. Argument systémové důležitosti se obvykle spojuje s bankovním sektorem, především pak s bankami, jejichž případný krach by představoval vážný problém pro celý finanční systém. Regulátoři se snaží dokázat, že velké fondy tvoří naprosto stejné riziko, a proto by na ně měla být uvalena mnohem přísnější pravidla i kontrola.
Avšak zástupci fondů se ohrazují, že tato snaha ze strany Rady pro finanční stabilitu je naprosto vadná a založená na chybných předpokladech. Jasně to tak dali najevo ve svém dopise regulátorovi, ve kterém píší, že zvýšení regulace a shledání fondů za systémově důležité by bylo „kontraproduktivní, až přímo destruktivní.“
Manažeři fondů se brání tím, že nemohou představovat žádné systémové riziko, jelikož na rozdíl od bank nepřijímají žádná depozita, negarantují výnosy ani nečelí nebezpečí náhlého krachu. Na to však regulátoři v čele s Markem Carneym, guvernérem Bank of England a šéfem Rady pro finanční stabilitu, opáčili, že existuje riziko runu na fondy, především pak v případě těch, které nabízejí odkupy na požádání a zároveň však investují do méně likvidních aktiv. Stejně tak visí otazník udržení stability v případě půjčování cenných papírů mezi fondy a v samotné jejich organizační složitosti. Většina z nich je totiž strukturována v rámci holdingových společností, které svou podobou silně připomínají banky.
Rada pro finanční stabilitu, jež byla zmocněna zástupci zemí G20, již označila 30 světových bank a 9 pojišťoven za instituce, u kterých je potřeba zavedení mnohem přísnějších pravidel. V případě jejich defaultu by totiž mohlo dojít k řetězové reakci, která by ve výsledku mohla rozpoutat příští krach finančních trhů. Další na řadě jsou asset manažeři a fondy, v jejichž případě je stále otevřená debata, zda regulovat celé instituce, nebo pouze jednotlivé produkty a aktivity.
Méně než američtí manažeři jsou touto snahou znervózněny evropské společnosti. Ty jsou svou velikosti podstatně menší než jejich zámořští konkurenti. Například francouzská Axa se, na rozdíl od Fidelity a Blackrock, vůči navrhovanému zpřísnění vůbec neohradila.
Fondy povětšinou argumentují tím, že nová regulace poškodí především jejich klienty, ale ve skutečnosti se bojí o ztrátu své konkurenceschopnosti a tedy i ziskovosti, míní Marcus Stanley z organizace Americans for Financial Reform, jež požaduje tvrdší regulaci Wall Street.
„Je jasné, že aktivita investičních fondů a společností vytváří systémová rizika. Vůbec nechápu, proč se o tom vůbec debatuje. Teď by se mělo diskutovat pouze o tom, jak je co nejrychleji a nejefektivněji zregulovat,“ řekl pro CNBC Stanley. Poukazuje na to, že to byly právě fondy, kdo stál za akciovým krachem z roku 1987 a připomíná i na události roku 1998, kdy zbankrotoval fond Long Term Capital Management. Na místě je dle jeho názoru i panika, která se mezi fondy rozpoutala během poslední finanční krize.
Bankovní regulace účinné od 2015. Které to jsou a co přinesou?
