Novými pány světa financí nejsou bankéři ani manažeři hedge fondů. Daniel Tarullo, Andrew Bailey a Daniele Nouy nemají profily vlků z Wall Street, podobný plat nebo ego. V roce 2014 ale těm „vlkům“ na pokutách dokázali snížit ego o 87 miliard dolarů, uvádí The Economist. Jedná se o regulátory pro USA, Británii a eurozónu, kteří vytvářejí nový svět financí.
Vláda je klient číslo 1
John Mack, bývalý ředitel Morgan Stanley, údajně zcela jasně řekl svému nástupci, kdo je jeho hlavním klientem. A odbory regulací, jako například Large Institution Supervision Co-ordinating Committee amerického Fedu vedený Danielem Tarullem, se začaly od roku 2008 hlásit o slovo. Regulátoři měli dříve poněkud svázanější ruce, respektive pravidla, která měli vynucovat, byla velmi striktně zakotvena. Tudíž velcí hráči dokázali tato pravidla postupně obcházet, přinejmenším se v nich velmi dobře orientovat. Nyní ale mají regulátoři více manévrovacího prostoru. Nemusí například prozrazovat předpoklady stress-testových modelů nebo vysvětlovat pojišťovně MetLife, jak se dostala na seznam systematicky důležitých institucí (SIFI).
Zase to riziko
Vůči bankám jsou důvody zpřísnění regulace přímočaré – daňový poplatník potřebuje ochranu proti riziku; tedy banka potřebuje více financování z vlastního kapitálu a likvidnější aktiva. Ale například v případě zmínění pojišťovny MetLife poukazuje The Economist na to, že důvody pro nálepku SIFI nejsou zcela zřejmé. Společnosti na tomto seznamu musí splňovat přísnější podmínky, například v oblasti kapitálové přiměřenosti atd. To se jim samozřejmě ne úplně líbí.
Pojišťovna MetLife se na detaily táže u soudu, ne každý případ se ovšem k veřejnému slyšení dostane. Zejména na pováženou pak je, že drtivá většina pokut byla zaplacena v mimosoudním vyrovnání.
Což vzhledem k částkám a k tomu, že regulátor neodhaluje důvody svého jednání, činí nový svět financí spíše netransparentním než křišťálově čistým. Jistě, nedávný rozsudek nad Tomem Hayesem za manipulaci sazby LIBOR ukazuje, že zlý svět finančníků není před spravedlností nepostižitelný.
Na druhou stranu by ale i „zlí bankéři“ měli mít právo na transparentní zacházení. Spravedlnost za zavřenými dveřmi se v 21. století zdá poněkud zpátečnická a ve světle roku 2008 možná i pokrytecká. Je záhodno najít rovnováhu mezi tím, jak udržet bankéře na uzdě, a zároveň odpovědné regulátory.
Do řady a střílet
Svět financí a peněz je složitý a spletitý, ne-li přímo zmatečný. Riziko je nepozorovatelný jev, obtížně měřitelný a obrana proti riziku bude vždy zahrnovat určitý stupeň nejistoty.
„Nejlepší způsob, jak je regulovat [banky], je postavit je občas do řady a jednoho zastřelit,“ cituje The Economist anonymně bývalého regulátora. Časopis nadto poznamenává, že regulátoři nejsou jediní, o koho tu jde. Jejich rozhodnutí ovlivňují investory, věřitele a pojistitele regulovaných bank a ti mají také svá práva.
Jediným způsobem, jak najít kompromis, je osvědčená, a těžko dosažitelná, transparentnost. Více mimosoudních vyrovnání za zavřenými dveřmi tomu nepomůže, stejně tak neveřejné předpoklady modelů, podle nichž se posoudí zdraví bank. Krize roku 2008 ukázala, že nechat bankéře hrát si na vlastním hřišti malé domů nevede k dobrému výsledku. Bylo by záhodno regulátorům, kteří by proti tomu měli bojovat, postavit hřiště trochu jinak.
