Komentář Wallera z Fedu podpořil růst amerických výnosů a dolar. Kurz zpevnil pod 1,0800 za euro. Rostoucí evropské i americké výnosy negativem pro měny regionu. Koruna ve ztrátě nad 25,30 za euro.

Kolektivista v každém z nás aneb jak lidé stále říkají my místo já

Kdo chvíli poslouchal obyčejné lidi, ale i politiky a ekonomy, hovořit o politických a ekonomických problémech současné doby, ale také o úplně jiných věcech, mohl by si říct, že v určitém smyslu všichni tak trochu tíhnou k socialismu. Nelze si nevšimnout přirozené lidské tendence myslet za celou skupinu, stát nebo lidstvo. Mohlo by se napsat – máme přirozenou tendenci – a působilo by to přirozeně. A to je přesně ta přirozená tendence. Lidé zkrátka rádi říkají my místo .

Thomas Hobbes líčil přirozený stav před vznikem státu – anarchii – jako nemilosrdnou válku všech proti všem. Kde se ale v civilizaci, kde by si měl být člověk člověku vlkem, bere taková touha nahrazovat slovo slovem my? Čí zájmy pak vlastně hájí – zájmy svoje, anebo zájmy všech? Anebo nahrazování slova Česká republika slovem my. Proč? O těchto věcech, tedy o člověku, by nám něco měly říct společenské vědy. Mnoho ekonomů se domnívalo a domnívá, že ostatní společenské vědy dokáže zastoupit jen jediná – ekonomie. Často ji také definují jako vědu o lidském jednání. Ovšem i její pojetí člověka tak trochu trpí fundamentálním rozporem povahy vs. my.

V ekonomii hlavního proudu je nepřehlédnutelný její utilitarismus – cílem společnosti je maximalizovat celkový blahobyt. Blahobyt všech jako celku, třebaže chápaný jako součet blaha jednotlivých lidí. Jakoby skutečně my bylo důležitější než . Nebo alespoň stejně důležité. A zdá se, že je to tak v pořádku. Utilitarismus je totiž nepřehlédnutelný i všude jinde – posloucháte-li někoho mluvit o hospodářsko-politických opatřeních a o tom, co my bychom měli nebo neměli udělat, vypadá to, jakoby si skutečně přál ono Benthamovo co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí. Ať už se jedná o samotného premiéra, anebo o obyčejného člověka libovolného ideologického zaměření, nikdo nemluví o tom, co by z toho měl on sám.

Paradoxní je, že takhle často mluví i liberálové, když se snaží vysvětlit, proč je kapitalismus volného trhu pro všechny nejlepší. Proč je kapitalismus nejlepší, to zase dokazují tvrzením, že volné trhy, na kterých lidé sledují své vlastní zájmy, zajišťují nejvyšší efektivnost. Proč by ale člověk sledující své vlastní zájmy měl chtít, aby bylo něco pro všechny nejlepší? Proč by měl chtít, aby bylo něco efektivní?

Efektivnost – tak mainstreamoví ekonomové pojmenovali ono pověstné co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí. Anebo – v neoklasických termínech – maximalizace společenského užitku. Neoklasická ekonomie blahobytu chce lidem říct, jak docílit nejvyššího společenského užitku, reprezentující celkový užitek všech členů společnosti – říct jim, jak docílit nejvyšší efektivnosti. Člověka samotného pak ale pojímá zcela individualisticky – tak, jakoby mu měl být společenský užitek zcela ukradený. Člověk ekonomický, definovaný výhradní orientací na svůj vlastní zájem a užitek, by nikdy neříkal my – vždycky by říkal . Mohl by si přát leccos, ale rozhodně ne co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí.

Skutečně, pokud si představíme obyčejného člověka, je obtížné pochopit, proč by ho mělo trápit, jestli je dosahováno nějaké maximální efektivnosti. Daleko důležitější se naopak jeví pojem spravedlnosti, který mainstreamová ekonomie zavrhla, aby se stala pozitivní vědou. Jenže spravedlnost, má daleko větší vztah k individuálnímu než efektivnost. Člověka ekonomického by jistě zajímalo, jestli se u soudu domůže svých práv.

Ekonomie a riziko. Proč se pojišťujeme a zároveň sázíme?

Naproti tomu by mu bylo jedno, zda ono rozdělení práv maximalizuje efektivnost – což je hlavní myšlenkou ekonomické analýzy práva hlavního proudu. „Tvrdím, že druhým významem slova „spravedlnost“ v jeho obecném smyslu, je jednoduše „efektivnost“,“ napsal Richard Posner (1), její vrchní představitel. Ve skutečnosti je to právě jeho disciplína, ve které rozpor mezi těmito dvěma pojmy přímo krystalizuje. Pokud má rozdělení práv maximalizovat efektivnost, pak má člověk nějaká práva pouze tehdy, pokud to vyhovuje kritériu maximalizace společenského užitku.

Efektivnost, v tom smyslu, v jakém ji chápe mainstreamová ekonomie, tedy maximalizace společenského užitku, implikuje, že se o něco snažíme my jako společnost. K metodologickému individualismu, na kterém si ekonomie tak zakládá, by však více sedělo kritérium spravedlnosti, jakkoli je složité ho definovat. Jenže lidé stále říkají my místo . Hledání co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí tak sice nemá žádný význam pro člověka ekonomického, ale má význam alespoň pro skutečné lidi. Ale o jakých lidech pak mluví ekonomie?

  1. s. 777. POSNER, R. A. The Economic Approach to Law. Texas Law Review. 05/1975, roč. 53, č. 3, s. 757-82. ISSN 0040-4411.

Máme právo plýtvat, když na to máme? 

Newsletter