Vítězství má mnoho otců, ale porážka je sirotek, říká klasik. Nepochybným vítězstvím poslední doby jsou elektromobily Tesla. Byť většina by asi otcovství bez váhání přiřkla podnikatelskému géniu Elona Muska, jiní se neradi smiřují s myšlenkou, že by v 21. století ještě mohl jednotlivec, byť sebevíc nadaný, proměnit svět. Například novinářka Amanda Schaferrová připomíná na webu MIT Technology Review, že za Muskovým úspěchem jsou investice veřejného sektoru a politická podpora čistých technologií. Tesla prý rozkvetla díky výhodným vládním půjčkám a dotacím. Musk sám přitom kontruje, že vládní dotace nebyly pro jeho byznys nutností (byť uznává, že pomohly).
Rozpor mezi Muskem a Schafferovou zapadá do širšího kontextu doby. Doby, pro niž je příznačná bezkrevná hospodářská situace vyspělého světa. Muskův úspěch v této docela ponuré éře září o to více. Velký národohospodář první poloviny 20. století, třešťský rodák Joseph Schumpeter, kdysi popsal jak revoluční působení podnikatele – tak životadárné pro kapitalismus – bude stále znatelněji vytěsňováno byrokratickou organizací. Tu dnes představují nejen vlády, ale také třeba státem financované univerzity nebo i mnohé korporátní molochy tyjící z napojení na politiku. Tehdy, až bude podnikatel vytěsněn zcela, dostaví se fatální stagnace.
Byrokracie jedná racionálně a konformně, přičemž k posouvání světa dále je zapotřebí iracionální podnikatelský elán, přebujelý optimismus. Stagnujeme i proto, že máme příliš málo Musků. Proto, že lidé jako Schafferová se snaží i ty stále vzácnější úspěchy výjimečných jednotlivců vydávat za kolektivní dílo. Za dílo, které by bez byrokracie vlastně nevzniklo. Pročež je samozřejmě třeba do budoucna ještě zvýšit objemy prostředků, s nimiž veřejná sféra disponuje.
Jenže veřejné financování výzkumu a vývoje vykazuje slabé výsledky. A nejde o nic nového. Už v roce 2003 publikovala OECD studii, která se zabývala zdroji růstu nejvyspělejších ekonomik světa. Na datech pokrývajících poslední čtvrtinu 20. století autoři shledali, že je to výzkum a vývoj iniciovaný privátní sférou, podnikateli Muskova typu, který zajišťuje hospodářský růst. Neskrývali své překvapení nad tím, co jim vyšlo dále – že veřejně financovaný, byrokratizovaný výzkum nemá vlastně žádný kladný vliv na ekonomický růst. Vysvětlili to předně tak, že veřejně financovaný výzkum a vývoj vytěsňuje ten privátní.
Jak uvádí Terence Kealey ve své knize The Economic Laws of Scientific Research, Sovětský svaz těsně před svým pádem disponoval čtvrtinou všech vědců na světě a přibližně polovinou všech globálních inženýrů. Na vědu mířily ze státního rozpočtu obrovské peníze. Nejlépe placeným úředníkem v zemi byl šéf akademie věd. Navzdory tomu všemu sovětská ekonomika, zbyrokratizovaná až do morku kostí, zkolabovala. Pár nepochybných úspěchů typu vyslání prvního člověka do vesmíru představuje spíše výjimku potvrzující pravidlo – byrokracie hospodářský rozkvět nepodnítí. Pokud ano, Sovětský svaz by dnes byl nejbohatším hospodářstvím světa.
Současní zastánci byrokratické organizace zase omílají, že bez veřejného financování bychom neměli internet, ani Higgsův boson. A teď už ani vozy Tesla ne. Přinejlepším opět jen výjimky potvrzující pravidlo. A navíc: jak to vědí? Jak vědí, že bychom jako lidstvo nebyli mnohem dále, pokud by více peněz bylo ponecháno jednotlivcům a firmám a méně šlo skrze daně na zbyrokratizované financování výzkumu a rozvoje? Potřebujeme zkrátka více Musků a méně Schafferových. A to čím dál tím akutněji.
(Vyšlo v magazínu Finmag)
