Obsese, která pohřbívá českou produktivitu

Kamarádka mě tuhle vzala na exkurzi po pražských Olšanech. Ano, ehm, po těch hřbitovech. Už vím, jaký je rozdíl mezi hrobem a hrobkou, ale připomněl jsem si také, že žiji v zeměpisné šířce posedlé tituly a funkcemi. Tu leží JUDr., tu někdejší hlavní účetní zemské banky, tu choť pana řídícího. Všechno je to zvěčněno na náhrobních kamenech, hned za jménem nebožtíka.

Pravda, tituly a funkce zvěstují hlavně ty letitější náhrobky, nicméně dosažené vzdělání je v českých zemích stále – i dnes – podstatným atributem. Nejen u mrtvých, ale – a zejména – u živých. Aktuální publikace OECD Skills Matter, která shrnuje výsledky šetření kvalifikovanosti dospělé populace v ekonomicky vyspělých zemích, přisuzuje (str. 128) České republice jedno prvenství. Údaj o dosaženém vzdělání jako takový u nás relativně velmi silně ovlivňuje výši mzdy. Léta praxe a schopnost práce s informacemi tuzemští zaměstnavatelé při stanovení mzdy upozaďují více než kdekoli jinde ve vyspělém světě právě ve prospěch toho, co je napsáno na diplomu.     

Potíž je v tom, že vypovídací hodnota diplomu klesá. V zemích OECD totiž vzrůstá nesoulad mezi dosaženým vzděláním a skutečnými schopnostmi daného člověka. „Pokud zaměstnavatelé berou údaj o dosaženém vzdělání za doložku skutečných schopností, může to vést k umisťování zaměstnanců na nevhodné pracovní pozice,“ konstatuje OECD v aktuální studii The Productivity-Inclusiveness Nexus (str. 74). V ČR se tak zjevně děje. Společně s Itálií a Španělskem tvoříme trio zemí, ve kterých jako jediných v hospodářsky vyspělém světě je nevhodně zaměstnána hned zhruba třetina všech pracovníků. Ztrácíme tak na produktivitě celé naší ekonomiky (viz graf níže). Růst produktivity práce je přitom to, co tvoří celospolečenské bohatství.

Tuzemská obsese s tituly tedy není tak nevinná, jak by se mohlo zdát. Přeceňování údajů o dosaženém vzdělání má lví podíl na tom, že třetina z nás pracuje na nevhodné pozici. To nás ve svém v důsledku všechny ochuzuje.

Newsletter