Jižní křídlo Evropy se dlouhodobě potýká s masivní nezaměstnaností, která zasáhla všechny, mladé i vzdělané nevyjímaje. Totožný problém řešil v nepříliš vzdálené minulosti i nynější premiant eurozóny – Německo. Lékem, který měl zkrátit zástupy o práci žádajících občanů, se stala liberalizace trhu práce.
Na přelomu tisíciletí se náš západní soused nenacházel v dobré hospodářské kondici. V úvodních letech nového milénia ekonomicky stagnoval, nezaměstnanost se postupně přibližovala k deseti procentům. Mnohá média označovala Německo za „nemocného muže Evropy“.
Jako reakce na nastalou situaci tak v roce 2002, za vlády levicového kancléře Gerharda Schrödera, vznikla tzv. Hartzova komise, která měla pomoci zefektivnit trh práce. Do dvou let od jejího založení byly schváleny reformy Hartz I, II a III. Úřady práce se staly flexibilnějšími, pracovní místa s nižší mzdou byla daňově zvýhodněna. Zvýšila se tak zaměstnatelnost málo kvalifikovaných pracovníků, i díky liberálnějšímu systému rekvalifikace. Několikaměsíční subvence obdržel od státu každý nezaměstnaný, který se rozhodl spustit vlastní podnikání.
Kritickou částí reforem se stal Hartz IV, poslední ze série zákonů. Sociální dávky a dávky v nezaměstnanosti byly díky němu sloučeny v jednu platbu – Arbeitslosengeld, která byla především u dlouhodobě nezaměstnaných nižší než dříve. To se neobešlo bez stotisícových demonstrací, především pak ve stále ještě chudším východním Německu.
Od roku 2005, ve kterém byl zaveden právě Hartz IV a nezaměstnanost překročila 11 procent, se však situace vyvíjí opačným směrem. Letos v červnu mělo Německo podíl nezaměstnaných na 4,7 procenta, což je jeden z nejlepších výsledků z celé EU.
Decentralizace odborů
Takzvané Hartzovy reformy ale pravděpodobně nebyly jedinou příčinou poklesu nezaměstnanosti. S alternativním vysvětlením přichází studie From Sick Man of Europe to Economic Superstar. Její autoři se domnívají, že za nejnovějším německým hospodářským zázrakem stojí spíše decentralizace při vyjednávaní mezd, než Schröderovy sociální reformy.
V Německu totiž nemusí podnikové rady (v podstatě lokální verze odborů, volené zaměstnanci podniku) akceptovat závěry z celostátního vyjednávání zaměstnavatelských asociací a odborů. Mohou tak navrhovanou mzdu upravit dle aktuální situace té které firmy a v rámci udržení výroby tak krátkodobě vyplácet nižší mzdy. Přestože se stále vyjednává na celostátní úrovni, čím dál tím větší část pracovních smluv se domlouvá na úrovni firem či přímo jednotlivých zaměstnanců. Tento flexibilní systém stojí v protikladu se zavedenou praxí například ve Francii a Itálií, kde se o mzdách jedná centrálně.
Mezi třemi hlavními účastníky vyjednávání navíc panují dobré vztahy. Jedním z jejich důsledků byla v letech před finanční krizí až šestinásobně nižší míra stávek než v USA a Velké Británii, o Francii a Itálii nemluvě (21krát, resp. 19krát menší).
Zdálo by se tedy, že následovat Berlín, tj. osekat sociální výdaje, popohnat lidi k aktivnějšímu hledání práce a částečně přesunout odbory z centrální na lokální úroveň, by pomohlo vyřešit aktuální potíže jižních států. Veskrze liberální přístupy k řešení nezaměstnanosti a pokulhávajícího růstu však s sebou nepřinášejí jen pozitiva.
Mzdová nerovnost a nastolený směr
Výše uvedené změny pracovního trhu se primárně dotýkají jen nejnižších příjmových skupin, které jsou nejvíce ohroženy ztrátou práce, či tlakem na nižší než celostátními odbory odsouhlasené mzdy. Navíc byly od 90. let konfrontovány s potenciálním přílivem platově méně náročných pracovníků z postkomunistických zemí, respektive s možným přemístěním výroby na východ. Důsledky jsou pozorovatelné na vývoji reálných mezd, ty nejvyšší (85. percentil) rostly, prostřední (50. percentil) stagnovaly a ty nejnižší (15. percentil) od roku 2000 klesaly. Nic naplat, dlouhodobá vyšší zaměstnanost bude asi vždy vykoupena nižšími mzdami.
V levicových kruzích neopěvované Hartzovy reformy pomohly Německu vymanit se z nejhoršího, nezaměstnanost začala po jejich zavedení razantně klesat. Časová souvislost se ale nerovná souvislosti příčinné, i „prohartzovské“ studie uvádí, že Schröderovy reformy snížily německou nezaměstnanost přibližně o tři procentní body. Dílčí zásluhy tak nelze upřít decentralizovanému vyjednávání o mzdách, které je flexibilnější, než celostátní, jednoúrovňový přístup.
V posledních letech akcentují decentralizaci také další země EU, mezi ně patří i Řecko, Španělsko či Kypr. Bylo by však naivní si myslet, že by jejich problémy s vysokou mírou nezaměstnanosti vyřešilo jen několik reforem trhu práce. Učí se ale od nejlepšího.
