Co je klíčem podnikatelského úspěchu? Primárně by to měl být nápad a jeho následná realizace s minimálními náklady a naopak s maximálními výnosy. Existuje však ještě jedna proměnná, která dokáže podnikání výrazně podpořit. Ať už tomu říkáme dobré vztahy či kamaráčofty, silné politické konexe se hodí, obzvláště pokud jste podnikatelem. V návaznosti na to vytvořil server The Economist tzv. „crony capitalism“ index, neboli index „kamaráčoftů“ (resp. dobývání renty) plynoucí ze vztahu podnikatelů s politiky.
Posledních dvacet let bylo pro tzv. „crony“ kapitalisty, kteří za své bohatství vděčí především vládě, doslova zlatou érou. Ať už je řeč o vyspělých či rozvojových zemích, hodnota jmění těchto boháčů podnikajících v tzv. „crony“ sektorech, které jsou citlivé na politické vazby, vzrostla v rozmezí let 2004 až 2014 o 385 %, tedy až na 2 biliony dolarů.
K získání těchto čísel server The Economist použil data ze seznamu světových miliardářů, který sestavuje magazín Forbes. V rámci toho byli jednotlivci rozřazeni na ty, kteří disponují dobrými (a pravděpodobně již i využitými) politickými konexemi, a na ty, jejichž bohatství vzniklo bez napojení na vrcholnou politiku. V rámci toho pak byly rozděleny i individuální sektory podnikání, což vedlo k vytvoření seznamu těch nejnáchylnějších oblastí, kde je úspěchu s vysokou pravděpodobností dosaženo za přispění politických nitek. Jedná se o segmenty legální, ovšem ne zcela férové, např. hazardní hry, obrana, reality a další (viz tabulka v galerii).
Miliardáři pak byli dále seřazeni do jednotlivých zemí a jejich bohatství bylo vyjádřeno jako procento HDP příslušného regionu. Na základě toho bylo vybráno 22 států – pět největších a nejbohatších, deset velkých, u kterých byla k dispozici důvěryhodná data, a nakonec výběr těch, u kterých je „nekalé“ napojení podnikatelů na politiku známým problémem.
V roce 2016 se zemí s nejlepším výsledkem stalo Německo. Naopak nejhůře je na tom (kdo by to byl čekal) Rusko, kde bohatství miliardářů pramenící z politických konexí dosahuje 18 % HDP ruské ekonomiky (viz graf č.2 v galerii). Podle The Economist se v případě země vodky a pelmení jedná obzvláště o segment energetiky, potažmo surovin,
Na druhou stranu, v porovnání s rokem 2014 došlo letos na propad celkového bohatství z „kamaráčoftů“ o 116 miliard dolarů (čísla pro rok 2014 a detailní rozřazení podle sektorů naleznete v galerii článku). Vinu na tomto poklesu má nejen pád cen komodit, ale rovněž i odpor ze strany střední třídy a prasknutí korupčních skandálů, jako se tomu stalo v Brazílii či Malajsii.
Kdo prchá z potápějící se lodi jako první? Superboháči – Roklen24.cz https://t.co/wcvYmDnZ8R @roklen24 pic.twitter.com/e4zEJzgQ2c
— Roklen24.cz (@roklen24) 8. května 2016
Jak zatočit s dobýváním renty?
Problém dobývání renty, neboli snaha o využití politické moci k získání monopolní síly na trhu, se rozhodně nevyřeší ze dne na den. The Economist přináší čtyři rychlé kroky, které by mohly přinést alespoň částečné zlepšení.
Klíčový je dohled vlády na tím, když veřejné zdroje přecházejí do soukromých rukou. Byly to totiž právě nedůsledné privatizace, které stály za vznikem (nejen) ruských oligarchů. V tomto směru je řeč například o Mexiku a Saúdské Arábii, kde dochází na pozvolné rozbití ropných monopolů státu. V budoucnu na tom mohou být stejně i další země jako Brazílie, Indie a Čína, které by se mohly také rozhodnout privatizovat svůj státní majetek. Dokud však tento proces nebude zcela férový, bude problém dobývání renty stále aktuální.
Jak další bod je uváděna aktivní činnost vlády, která musí udržet na uzdě především státem vlastněné banky. Během poslední dekády vedla úvěrová expanze ze strany státních bankovních domů k obohacení především těch velkých podniků s dobrým politickým napojením. Výsledek je jasný, vytvoření obrovského a těžko vymahatelného dluhu. Tento scénář je asi nejlépe patrný opět v Brazílii, Indii a především v Číně.
Třetí krok „války“ proti podnikatelsko-politickým kamaráčoftům je podle Economistu omezení možnosti útěku do daňových rájů. Tento problém je, už jen v souvislosti s nedávnou kauzou Panama Papers, řešen v naprosté většině světových zemí. Určení konečného vlastnictví či, nejlépe naprostá, eliminace daňových úniků je tak výzvou pro každého regulátora, byť mezi laickou i odbornou veřejností vzbuzuje rozporuplné názory.
Na závěr zbývá nejdůležitější bod. Proces dobývání renty je přizpůsobivý a dokáže se adaptovat měnícím se podmínkám. Stejně tak jako se poučí regulátoři, subjekty cílící na vznik vlastního monopolu budou pravděpodobně o krok napřed. V tomto případě se jako další hranice jeví boom technologického sektoru. Právě ten je aktuálně asi největším lákadlem, ať už z hlediska získání monopolní síly, tak, v návaznosti na to, i ziskového potenciálu. Státy by se tudíž v tomto směru neměly snažit o absolutní kontrolu, ale naopak o co největší transparentnost a co nejefektivnější konkurenční prostředí.
Všechny čtyři body jsou v tuto chvíli důležité především pro rozvojové země. Právě ty totiž stojí před dalším kolem transformace, ve kterém by se měly (alespoň se pokusit) poučit z chyb těch ostatních.
Soumrak zlatého věku aneb za 20 let vám úspory už nepostačí – Roklen24.cz https://t.co/S7sF0mLVC6 @roklen24 pic.twitter.com/DiuSGVsXbe
— Roklen24.cz (@roklen24) 28. dubna 2016
