Mrtví nemohou řídit ani jít k volbám. Není jim dovoleno svědčit u soudu, nosit zbraň, anebo si půjčit knihu z knihovny. To koneckonců dává smysl, mrtví lidé přece nemají funkční mozek. Ale jednu věc přece jen dělat můžou – určit, co se stane s jejich majetkem, píše na finančním blogu Angry Bear Mike Kimel. A měli by to dělat?
Kdo měl někdy tu čest studovat ekonomii, jistě je mu důvěrně známý tzv. Harbergerův trojúhelník, který výstražně kouká (nejen) z grafů popisujících důsledky zdanění. Pokud je na nějaké zboží uvalena daň, jeho cena se zvýší a lidé ho nakupují méně – dochází k distorzi. Plocha onoho trojúhelníku pak měří neefektivnost, jaká na trhu vzniká kvůli zdanění.
Pokud jsou zdaněny příjmy, pak lidé méně pracují. A pokud je zdaněn majetek, pak lidé méně investují. Je tu však jedna skupina, která nic z toho nedělá. Zdanění mrtvých, tedy přesněji toho, co po nich zůstane, je tak hotovým „win-win“ řešením – dobré pro trh a dobré i pro státní rozpočet.
Kdo by namítal, že ve skutečnosti to žádné win-win řešení není, protože pro občany (a především pak pro dědice zesnulých) to dobré není (a protože daně jsou krádež), pak mu lze odpovědět, že dědictví je vlastně zcela antikapitalistický koncept. A není třeba připomínat to, o čem nás už historie mnohokrát přesvědčila; těžko bychom hledali efektivnější systém než ten, který bere v potaz skutečnou povahu lidí.
Ekonomové a daně. Proč neříkají všechno?
Kouzlo volného trhu popsal Adam Smith ve svém Bohatství národů; přes osobní chamtivost jednotlivců dovede neviditelná ruka trhu všechny zdroje tam, kde si jejich užití společnost nejvíce cení.
„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za svůj oběd, ale je to jejich ohled na jejich vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku a nikdy jim nezdůrazňujeme naše potřeby, ale jejich výhody.“
Jednotlivci jsou pak neviditelnou rukou vedeni k tomu, aby podle svého nejlepšího svědomí dělali to, pro co mají nejlepší předpoklady, načež trh jejich schopnosti a snahu náležitě ocení. Jenže když syn pekaře zdědí otcovu pekárnu, znamená to, že má nejlepší předpoklady pro vedení pekárny? Znamená to, že takto trh umístil zdroje do nejpovolanějších rukou?
Je zjevné, že koncept dědictví do Smithovy pohádky o kapitalismu tak trochu nezapadá. Stoprocentní daň z dědictví by tak byla mnohem více kapitalistickou cestou, která by pomohla vyrovnat šance všech k využití svých schopností a k dosažení úspěchu. Koneckonců, co jiného by každému zajistilo onu rovnost příležitostí, kterou liberálové nabízejí jako alternativu k socialistické rovnosti výsledků, než kdyby všichni stáli na stejné startovní čáře?
Daně? Nic jako dokonalá podoba neexistuje – Roklen24.cz https://t.co/wdF2ezWFzB prostřednictvím @roklen24 @michalsoltes pic.twitter.com/3scmvITFCi
— Roklen24.cz (@roklen24) 14. března 2017
