Od začátku roku nakoupily centrální banky aktiva za 2 biliony dolarů


16:44 • 17. září 2017

Tagy: centrální banka, měnová politika, finanční krize, Fed, Bank of Japan, ECB, Bank of England

Když v roce 2008 zasáhla vyspělý svět ničivá finanční krize, přispěchali mu na pomoc centrální bankéři se zaručeným lékem. Zoufalá doba si žádá zoufalé politiky, a tak centrální banky začaly skupovat tisíce různých aktiv jak z veřejného, tak ze soukromého sektoru, aby svým ekonomikám pomohly vyhrabat se z bezprecedentní recese. Avšak i když se zdá, že ona recese je již dávno pryč, centrální banky stále vesele nakupují za biliony.

Jak informoval server Zero Hedge, od začátku letošního roku nakoupily největší centrální banky finanční aktiva za bezmála 2 biliony dolarů (přesně 1,96 bilionu). Ještě začátkem května byl přitom účet za rok 2017 ve výši zhruba jeden bilion dolarů. A zatímco 14. září roku 2008, kdy pád nechvalně proslulé investiční banky Lehman Brothers odstartoval jednu z nejhorších finančních krizí v dějinách (nejen) USA, dosahovala souhrnná bilance Evropské centrální banky (ECB), Bank of Japan (BoJ), Fedu, Bank of England (BoE) a Švýcarské národní banky (SNB) 11,26 bilionu dolarů, v současné době je to již 15,6 bilionu dolarů.

Liquidity Supernova 2017: Centrální banky už nakoupily za bilion USD

Tyto tzv. programy kvantitativního uvolňování měly být původně první pomocí na záchranu ekonomik, které vinou finanční krize z roku 2008 upadly do recese, postupně se však z tohoto „netradičního“ nástroje měnové politiky stala zcela běžná politika řady centrálních bank. A jak lze odhadnout z prezentovaných čísel, navzdory tomu, že od oné osudové finanční krize je svět dál a dál, centrální banky skupují finanční aktiva ve stále větším objemu.

Programy kvantitativního uvolňování přišly na řadu logicky až potom, co centrální banky snížily své úrokové sazby na nulu, a v rámci svého základního nástroje v režimu inflačního cílování tak prakticky vyčerpaly prostor pro stimulaci ekonomiky (některé centrální banky pak pokračovaly snižováním některých sazeb pod nulu). Zatímco úrokové sazby bezprostředně působí na krátký konec výnosové křivky (tedy na krátkodobé úrokové sazby), prostřednictvím kvantitativního uvolňování lze ovlivňovat i její delší konec (tedy dlouhodobé úrokové sazby).

 

Mechanismus kvantitativního uvolňování je tedy založen na tom, že zvýšená poptávka po finančních aktivech by měla pomoci snížit strmost výnosové křivky. Ekonomické subjekty, ať už jde o podniky, vlády či spotřebitele, by tak měly být prostřednictvím nižších úrokových nákladů motivovaní k většímu zadlužování a následně k utrácení, které by mělo podpořit ekonomiku a nakonec vést i k vytouženému růstu inflace, která je standardně měřena růstem spotřebitelských cen.

Specifická podoba současného finančního sektoru však způsobuje, že programy kvantitativního uvolňování fungují trochu jinak, než by si centrální bankéři přáli. K iniciaci růstu spotřebitelských cen nedochází a ani dojít nemůže, jelikož aktiva, která centrální banky nakupují, jsou vlastněna finanční sektorem. Nově vytvořené peníze tak zůstávají zde, kde tlačí na růst cen dalších aktiv. A jak ukazuje následující graf, pokles dlouhodobých úrokových sazeb, respektive výnosů, vede více než k čemukoliv jinému k nafukování cenových bublin na akciových trzích (případně na trzích jiných aktiv, jako jsou například dluhopisy).

QE v plném proudu: Kolik vládního dluhu vlastní centrální banky?

RSS

Je studentkou Národohospodářské fakulty VŠE v Praze a spolupracovnicí Roklen24. Má ráda knihy, němčinu a filozofii Friedricha Nietzscheho. Zajímá se o behaviorální ekonomii.



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.