Ne GRexit, ale GERxit

Vyjednávání Řecka se zahraničními věřiteli, zdá se, chytilo jasný směr. Návrh strukturálních reforem byl přijat a Helénská republika tak má přislíbený další záchranný balíček. Povolila i Evropská centrální banka, která navýšila objem dodávané likvidity řeckému bankovnímu sektoru o 900 milionů eur.

Ještě předtím se však intenzivně spekulovalo o tom, že by pro Řecko byl nejlepším možným řešením odchod z eurozóny a opětovné zavedení vlastní měny. Dokonce i sám německý ministr financí Wolfang Schäuble už situaci neunesl a porušil nevyřčené tabu o tom, že o opuštění eurozóny se prostě nemluví.

Ale jak by vypadala situace, pokud by na tzv. Grexit opravdu došlo? Nenásledovala by Řecko například Itálie či Portugalsko? Pravděpodobně ano. Všechny tyto země by pak zavedly vlastní měny, které by okamžitě depreciovaly. Státy by pak najednou nebyly schopny splácet své v eurech denominované dluhy, a tudíž by následoval jeden default za druhým.

V tuto chvíli tak vzniká otázka, zda neexistuje nějaké jiné řešení. Ekonom a bývalý pracovník Mezinárodního měnového fondu Ashoka Mody jedno takové zná a nutno říci, že je poměrně kontroverzní. Namísto toho, aby eurozónu opustilo Řecko, a poté případně další jižní státy, by měnovou unii mělo opustit samo Německo.

„Pro všechny zúčastněné by bylo mnohem lepší, pokud by eurozónu jako první opustilo Německo a ne Řecko,“ píše Mody ve svém sloupku zveřejněném na serveru Bloomberg. Německý návrat k marce by dle jeho názoru okamžitě způsobil propad eura, z čehož by ve výsledku profitovaly především periferní země, která nezbytně potřebují vzpruhu v rámci své vlastní konkurenceschopnosti.

„Hrubý domácí produkt Itálie a Portugalska se nachází na přibližně stejné úrovni, jako když bylo zavedeno euro. Řecký produkt se sice lehce zvýšil, ale vzhledem k nejisté situaci je o to víc ohrožen propastným pádem. Oslabené euro by těmto zemím dalo možnost znovu nastartovat svůj růst. A tento start by byl o to bleskovější, pokud by Německo následovaly země jako Holandsko, Belgie, Rakousko a Finsko,“ píše ekonom.

Mody tak v podstatě naráží na neschopnost evropské měnové unie efektivně fungovat, a to především vinou velkých odlišností mezi jednotlivými ekonomikami. Jeho návrh tak pracuje s představou vzniku dvou separátních měnových oblastí, jejichž členové by k sobě měli z ekonomického hlediska blíže, než je tomu doposud. Ve výsledku by hodnota nového „jižního“ eura byla mnohem nižší, což by periferním zemím jedině prospělo.

Pravdou je, že odchod Německa by pravděpodobně poškodil jeho export. Avšak ani silná měna by dle Modyho nebyla pro běžné Němce žádnou fatální záležitostí, jelikož by se v podstatě stali mnohem bohatšími. Příkladem může být Švýcarsko a jeho lednové ukončení intervenčního režimu, kterým byl držen minimální směnný kurz franku vůči euru na úrovni 1,2 franku za euro. Švýcarská měna tehdy skokově posílila, což sice poškodilo exportéry, ale běžní Švýcaři okamžitě zaplavili sousední země, především Francii, aby nakoupili za mnohem levněji než předtím.

„Němci ví, jak žít se silnou měnou. Před zavedením eura marka kontinuálně posilovala. Německé firmy se i tak dokázaly přizpůsobit výrobou vysoce kvalitního zboží. Pokud by tedy byla původní měna opět zavedena, vytvořilo by to pobídku ke zlepšení zaostávající produktivitu,“ míní Mody.

Německý odchod by tedy měl především politický dopad. Německo si užívá post hegemona, avšak není ochotno nést všechny náklady. A proto Mody radí: „Hraním role tyrana s morální maskou tak Německo dělá eurozóně medvědí službu. Spíše než budování semknuté unie v rámci Evropy, Německo ohrožuje už tak dost chatrnou strukturu. Ke zlepšení je tudíž potřeba, aby se evropské národy zbavily všech pout, která je svazují.“

Kovanda: Grexit stejně přijde. Řecko jen získává čas

Newsletter