Čínská ekonomika patří mezi největší spotřebitele zpracovatelských kovů. Jedním z nich je i železná ruda, která se využívá především v oblasti výstavby nových domů a v infrastruktuře. I přesto, že oba tyto segmenty druhé největší ekonomiky světa opětovně rostou, poptávka po železné rudě je poměrně slabá, zatímco nabídka neustále roste.
Globální trh s železnou rudou se tak potýká se silným přebytkem, což sráží dolů cenu tohoto kovu. Vzhledem k tomu, že vývoz rudy ze zemí jako je Austrálie, Brazílie či Jižní Afrika nepolevuje, analytici očekávají delší trvání tohoto sestupného trendu.
I přes slabou poptávku se Čína nechce spoléhat pouze na levný zahraniční dovoz a skupuje železné doly. Jedním takovým je i Tonkolili, druhý největší africký důl, který leží na území státu Sierra Leone. Vinou propadu ceny kovu společně s epidemií eboly se důl stal neziskovým, a proto byl již koncem minulého roku uzavřen. Toho si všimla čínská státní společnost Shandong Iron and Steel Group a odkoupila ho. Tím ale čínská expanze do Afriky nekončí. Firma Hebei Iron and Steel se rozhodla, že v Jižní Africe vybuduje rozsáhlou síť oceláren, kterou doplnila převzetím africké pobočky švýcarské společnosti Duferco Steel Processing.
V tuto chvílí vyvstává otázka, proč má čínský drak zájem na tom skupovat železné doly a ocelárny, když má možnost kov nakoupit levně od jiných zemí. Důvodů může být několik. Prvním z nich je snaha čínské vlády přesunout proces zpracování rudy mimo svou zemi, aby tak omezila negativní dopady na své životní prostředí. V podstatě by tak znečištění bylo exportováno do zahraničí, což jde ruku v ruce se snahou vládní garnitury ohledně zlepšení stavu ovzduší celé země.
Z ekonomického hlediska je však tento krok nesnadno uchopitelný. Čína totiž patří zároveň mezi největší producenty železné rudy. Jen za rok 2014 bylo ve druhé největší ekonomice světa vytěženo zhruba 822 milionů tun kovu, což je číslo téměř dosahující úrovně těžby zbytku světa. Nelze se proto divit, že se cena železné rudy na čínském trhu dostala až na svá desetiletá minima a že se těžařské firmy neustále perou se ztrátami. Z tohoto hlediska by tak bylo logičtější, pokud by se Čína snažila svůj ocelářský průmysl zredukovat a ne ho naopak rozšiřovat do zahraničí.
Nicméně se dá najít i další důvod africké expanze. Čínské společnosti jednoduše vidí v Africe skrytý potenciál. Odhady serveru Mysteel.net totiž očekávají vzestup africké poptávky po železné rudě, a to až na úroveň 300 milionů tun kovu do roku 2050. Čínský rudý drak si tak jednoduše připravuje prostor do budoucna.
Svou roli ale může hrát i politická snaha. Henry Tugendhat z Ústavu rozvojových studií řekl v rozhovoru pro server The Economist, že se Čína v Africe pravděpodobně snaží co nejvíce upevnit svou pozici spolehlivého hráče na trhu. Země jako Spojené království či Francie mají totiž na africkém kontinentě již zapsané jméno z dob kolonií. Asijská mocnost tuto výhodu nemá, a proto se snaží si co nejdříve vybudovat základy pro budoucí spolupráci, a to i za cenu krátkodobých ztrát. Příkladem mohou být měděné doly v Zambii vlastněné čínskými společnostmi. Během krizového roku 2009, kdy ceny komodit globálně padaly, to byly pouze tyto doly, které zůstaly otevřeny a jejich zaměstnanci tak nepřišli o práci.
Pokles železné rudy se jen tak nezastaví. GS čeká „vyčištění“ trhu
