Čínský model kapitalismu? Sebedestruktivní „kreditismus“

Mohlo by se zdát, že Čína má nad Spojenými státy navrch. Avšak při hlubším zamyšlení není úplně jasné, kdo je v tomto nevyváženém ekonomickém svazku vítězem. Ekonom Richard Duncan pro Daily Reckoning popsal, jak se z kapitalismu stal „kreditismus“ a proč Čína na svou lásku k dolarům doplatí.

Starý dobrý kapitalismus byl tažen investicemi, úsporami, akumulací kapitálu, reinvesticemi a zase akumulací kapitálu… Jenže historie je pryč. V dnešní době bylo potřeba pojmenovat nový socioekonomický systém – kreditismus (creditism). Tváří se jako kapitalismus, avšak vytvořené bohatství v tomto systému není reinvestováno, nýbrž půjčeno.

První světová válka donutila válčící národy vzdát se klasického zlatého standardu. A velká hospodářská krize a druhá světová válka uštědřily kapitalismu starého typu další dvě velké rány. Enormní vládní výdaje a zadlužování, umožněné dosud nevídanou úvěrovou expanzí nekrytých peněz, se postupně staly takřka běžnou součástí fungování vyspělých ekonomik.

A tak se zrodil kreditismus. Kreditismus potrápil nacisty a pohřbil Sovětský svaz. Poté vyvolal jeden z největších hospodářských rozmachů v éře globalizace. A nyní je na cestě k tomu, aby podkopl nohy největší ekonomice světa. A spolu s ní i všem ostatním.

Jak se vraždí kapitalismus

„Jakmile se rozpadl Brettonwoodský systém, spolu s ním se vyhodila z okna i všechna stará pravidla,“ uvádí Duncan, „svět posílal do USA zboží, ale na oplátku nedostal nic než jen papírové bankovky.“ Podle pravidel dolarového standardu hromadily centrální banky ostatních zemí biliony amerických dolarů jako devizové rezervy. Příliv dolarů také v některých státech způsobil nezdravý investiční boom, který skončil finanční katastrofou.

Už tehdy se Američané naučili žít na dluh; na úkor obrovského schodku běžného účtu platební bilance. Nyní jim to z velké části stále umožňuje Čína, která i díky uměle podhodnocenému juanu udržuje s USA obrovsky kladnou obchodní bilanci a drží obrovské dolarové rezervy. Investoři a centrální banky nejen z Číny, ale i z dalších zemí investují do amerických finančních aktiv, zejména federálních dluhopisů, čímž financují schodek běžného účtu, umožňují další zadlužování a udržují silný kurz dolaru.

Podle Duncana však tato nerovnováha nemůže existovat věčně; v zemi, kde dovoz dlouhodobě expanduje nad vývozem v takovém měřítku, musí nevyhnutelně dojít k oslabení měny. S tím, jak se kumuluje americký obchodní deficit, ekonomové mluví o stále se přibližujícím pádu dolaru. A s ním i o pádu Číny a jejího „kreditismu“.

Láska k ekonomii. Spontánní řád či sociální inženýrství ?

Newsletter