Ukončí Rusnok a spol. intervenci dříve, než nyní říkají?

Nikdy nevěř nikomu nad třicet, radí klasik. Nikdy nevěř centrálnímu bankéři, bez ohledu na věk, lze jeho radu parafrázovat. Ne, centrální bankéři nejsou tak proradní. Určitá slovní hra s veřejností je v podstatě nutnou náplní jejich práce. Učí se ji i guvernér České národní banky Jiří Rusnok, jemuž právě končí pověstných sto dní hájení v nové funkci.

V guvernérském křesle se ještě ani pořádně neuvelebil a už musel odrážet jeden z nejsilnějších spekulativních útoků na korunu, ke kterým od listopadu 2013 vůbec došlo. V září totiž ČNB musela na obranu svého závazku, tj. na umělé oslabování koruny, vydat podle všeho letošní nejvyšší měsíční objem nově „vytištěné“ české měny. Aby vzal vítr z plachet spekulativním útočníkům, sázejícím na ukončení intervence a následné citelné zhodnocení koruny, uchýlil se proto Rusnok také ke slovním hrátkám. V médiích se nechal slyšet, že ukončovat intervenci o prázdninách příští rok by bylo nešťastné a že lepší bude počkat alespoň na září. Můžeme mu věřit, ale také nemusíme. Část trhu mu stále nevěří a je přesvědčena, že konec intervencí přijde znatelně dříve, než prázdniny příští rok vůbec začnou, tedy ještě během prvního pololetí 2017.

Objektivně řečeno, ČNB, stejně jako jakákoli jiná centrální banka, musí za dané situace mlžit. Pokud by uvedla přesný termín ukončení intervence, je to jen pozvánka dalším spekulantům, aby si na zhodnocení koruny také vsadili. Udržování závazku se pak bance notně prodraží. Vyvolávání určité nejistoty a mlžení ze strany centrálních bankéřů je tedy kýžené, a to vlastně z celospolečenského hlediska, neboť celou intervenci, včetně procesu jejího ukončování, zlevňuje.

 

 

Proč konkrétně zmíněná část trhu Rusnokovi jeho slova nebaští? Nejde rozhodně jen o to již řečené, že v září musela ČNB za oslabení koruny vydat letošní nejvyšší měsíční sumu. Podobně, ne-li více, se totiž ČNB zapotila i loni v létě – v srpnu či začátkem září. Jenže to ji řídila trochu jiná bankovní rada. Loni v létě stál v jejím čele Miroslav Singer, neochvějně přesvědčený stoupenec intervenčního oslabování koruny. V síle tohoto přesvědčení se mu v dlouhodobé perspektivě rovnají jen Vladimír Tomšík a Lubomír Lízal. Ti sice v bankovní radě zasedají stále, ale jinak ji nově doplnili lidé, kteří k intervenčnímu režimu zastávají mnohem vlažnější postoj.

Sám Rusnok sice zásah nikdy otevřeně nekritizoval, hned v listopadu 2013 jej – ještě jako premiér – dokonce podpořil, ovšem šalamounsky. Uvedl tehdy, že má pochopení jak pro zaváděné opatření, tak pro jeho kritiky. To, že jedním z nejostřejších kritiků intervence je prezident Miloš Zeman, jenž Rusnoka do čela tehdejší vlády i nyní do vedení ČNB instaloval, netřeba připomínat. Rusnok je však dostatečně zkušený harcovník vrcholných veřejných funkcí na to, aby ani Zemanovi nebyl žádným hej-počkej. Intervence však pro něj může představovat jistou „kouli u nohy“, jíž by se rád rychle zbavil, i tak, zcela bez ohledu na Zemana. Platí totiž, že ačkoli pro intervenci nehlasoval, nebyl ostatně tehdy ještě ani v bankovní radě, čím déle bude oslabování koruny probíhat za jeho vedení ČNB, tím těsněji s ní bude chtě nechtě identifikován. Tím více tedy bude za zásah přebírat odpovědnost. V tuto chvíli ještě vždy může říci, byť asi spíše mezi řádky, že intervence byla rozhodnutím jiné bankovní rady. To by bylo zvláště lákavé řešení v tom případě, pokud by se během procesu ukončování intervence, takzvaného exitu, „něco pokazilo“.

 

 

Ukončení intervenčního režimu má přes všechna ujišťování centrálních bankéřů – ano, opět jde o jejich slovní hrátky s veřejností – v sobě podstatnou dávku nevyzpytatelnosti. Poměrně snadno může dojít právě k tomu, že se „něco pokazí“. Pokud však Rusnok v takovém případě nebude ještě s intervencí běžně identifikován, padne hlavní porce kritiky na hlavu Singera, Tomšíka, Lízala a Mojmíra Hampla, tedy čtveřice, která pro ni v listopadu 2013 podle všeho zvedla ruku. Rusnokův reputační štít by zůstal čistý, stejně jako štít dalších nových členů bankovní rady, Vojtěcha Bendy a Tomáše Nidetzkého. Nejde přitom jen o reputaci konkrétních radních, ale o reputaci bankovní rady jako tělesa, a dokonce celé ČNB, jejíž vysoká míra důvěryhodnosti v očích veřejnosti je důležitá pro budoucnost. Pro budoucnost, která může přinést nutnost podobně zásadních rozhodnutí, jakým bylo to o zahájení intervence. I z hlediska ČNB jako instituce tedy v případě nezdařeného exitu může být kýžené připsání tohoto nezdaru již odešlým nebo pomalu odcházejícím bankovním radním.

Možnost dřívějšího než oficiálně deklarovaného exitu podporuje i skutečnost, že ani Benda, ani Nidetzký taktéž nejsou žádnými zapálenými stoupenci intervence. Zvláště patrné je to v případě Bendy, který je ještě mnohem zdrženlivější než Rusnok. V listopadu před třemi lety, tehdy v dresu makléřské společnosti BH Securities, nejprve za „nadnesenou“ označil obavu České národní banky z deflace, kterou zahájení intervence zdůvodňovala. A jedním dechem dodal, že „zápory intervenčního zásahu mohou převládnout nad případnými pozitivními vlivy.“ Zatímco tedy Rusnok se v době zahájení intervence vyjadřoval se šalamounstvím protřelého politika, Benda ji v podstatě odsoudil. Pro oba, stejně jako pro Nidetzkého, tak může být lákavé zbavit se „koule u nohy“ co nejdříve to bude možné, třeba opravdu už v prvním pololetí 2017.

Rusnok sice takovou možnost v podstatě vylučuje. Jenže: nikdy nevěř centrálnímu bankéři, a zvláště jde-li o termín ukončení intervence.

Newsletter