Diskuse o výškových budovách v Praze začala nabývat na důležitosti s pokračujícími pracemi na novém Metropolitním plánu a rovněž debatami o výškové profilaci pražského horizontu.
Velké množství podlažní plochy na malé zastavěné ploše je hlavním důvodem, proč se většinou takové budovy staví. Pro názornou představu, byt pro čtyřčlennou rodinu má v průměru 85 metrů čtverečních. Do Burdž Chalífa (nejvyššího mrakodrapu světa nacházejícího se v Dubaji) by se takovýchto bytů vešlo na čtyři tisíce (počítáme-li čistou podlažní plochu jako 75% hrubé) a obývalo by je šestnáct tisíc lidí. Když toto číslo přeneseme do českého prostředí, jednalo by se například o město velikosti Pelhřimova.
Na první pohled může takovéto řešení vypadat lákavě. Místo středně velkého města jen několik výškových budov. A to všechno v záplavě zeleně a parků bez zbytečného dojíždění, protože většina horizontální, vesměs automobilové, dopravy nahradí dopravu vertikální, která již není tak náročná na prostor. Bohužel, takto úžasně to funguje pouze na papíře.
Výškové stavby potřebují okolo sebe město určité velikosti, které je vyživuje a dává jim smysl. A i město, jenž dosáhlo určitých hranic, potřebuje výškové budovy pro svůj další vývoj. Města, v nichž začnou být dojezdové vzdálenosti neúnosné, prostor pro expanzi do okolí na hranici únosnosti a pozemky v širším centru skutečně drahé, začnou generovat výškové budovy. Ty mohou městu v rozvoji výrazně pomoct, bohužel při špatném nastavení mohou život ve městě naopak zadusit.
Při současné debatě o výškových budovách v Praze považuji za zásadní tato rizika neignorovat, nepřehlížet. Většina z nich se dá řešit, nebo využít ve prospěch stavby a jeho okolí. Jakkoli to může znít banálně, je důležité o stavbě komunikovat s okolím a všemi dotčenými stranami.
Při správném nastavení může nová výšková zástavba přinést rozvoj a oživení města a jeho specifických částí. Ale je třeba nejen přemýšlet o možných konfliktech, od negativních efektů denitrifikace po proměnu horizontu, ale i o možném využití. Pravdou je, ze většinu problematických bodů může výšková budova využít ke svému užitku. Stálý vítr a nezastíněné fasády mohou například generovat energii.
Rozvoj v oblasti parametrického modelovaní a experimentování s jinými materiály než jen s betonem a ocelí vede v poslední době k opravdu velice zajímavým projektům. Již to není jen o velké skleněné kostce se stejnými patry a hladkou fasádou. Experimentuje se se dřevem, fasádami jako vertikálními zahradami a architekti si stále více uvědomují nutnost zachování lidského měřítka v návrzích.
Stávající urbánní a sociální struktury nemusí být překážkou, ale naopak – začlenění do nich může rozhodnout o úspěchu projektu. Několik správně navržených a do kontextu města umístěných výškových budov, může například započít pozitivní přeměnu brownfieldu a dále nastartovat rozvoj města.
Výškové budovy k modernímu městu nepochybně patří. Pokud jsou správně nastaveny parametry jejich projektů, jejich tvůrci se nechovají k jejich okolí arogantně a plně si uvědomují nejen výhody, ale i negativní dopady, mohou být výrazným přínosem. Poté to může být pro všechny strany výhodné soužití. Ovšem nelze to provést bez debaty o tom, jaké má být město, jeho horizont, jaké má být využití budov či jak má vypadat jeho dopravní síť.
Proto nelze o výškových stavbách přemýšlet jako o izolovaném fenoménu, ale jako součásti města jako organického celku. A nelze o nich přemýšlet bez všech souvislostí.
Autorem textu je Štěpán Toman, architekt, Architektonické studio TING
