Nové snahy prosadit „vícerychlostní Evropu“, tedy metodu rozdílné integrace, kdy určitého společného cíle dosáhne nejprve část členských států, která je toho schopna a má i politickou vůli, nevyhnutelně rozdmýchají nespokojenost ve východní Evropě. Tamní politici už nyní brojí proti tomu, že je s nimi zacházeno jako s druhořadými Evropany, napsala agentura Bloomberg.
Jedním ze zásadních projevů této nespokojenosti se stala bitva o kvalitu potravin. Visegrádská čtyřka – Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko – se snaží přimět Evropskou unii, aby uznala, že s některými členy EU se zachází méně rovnoprávně, než s jinými, pokud jde o to, co jedí.
V posledních měsících Slovensko a Maďarsko otestovaly řadu značkových produktů a zjistily, že v mnoha případech mnohonárodní výrobci škudlí na potravinách prodávaných ve východní Evropě. Živočišné tuky nahrazují rostlinnými, snižují obsah masa či ryb, přidávají sladidla místo cukru, umělá barviva místo ovoce, palmový olej místo slunečnicového…
Například nápoj sprite prodávaný v České republice obsahuje umělá sladidla, fruktózu a glukózový sirup, zatímco v Německu je slazený jen cukrem.
Tento problém není nijak nový. Studie už celé roky zjišťují rozdíly ve složení značkových produktů prodávaných v různých evropských zemích. Výrobci reagují vysvětlením, že tyto rozdílnosti mají vyhovět místní chuti – například stejný sprite jako v České republice se prodává v USA a Španělsku.
Neexistuje zákon, podle něhož by společnosti musely prodávat přesně stejný produkt všude, i když pro něj používají totožnou značku a obal. A EU se do toho správně odmítla vměšovat s tím, že by znepokojení zákazníci měli číst etikety, jež jsou regulované EU a uvádějí povinně seznam ingrediencí – a produkt nekupovat, pokud se jim nelíbí.
Ale problém trvá. Koncem loňského roku zjistil průzkum veřejného mínění, že 88 procent Čechů je znepokojeno tím, že jim jsou prodávány produkty podřadné kvality, a 77 procent dotázaných nesouhlasilo s argumenty výrobců.
Některé české a slovenské rodiny se rozhodly proti tomu bojovat nakupováním v Rakousku – a to dokonce i těch výrobků, u kterých oficiální testy prokázaly, že obsahují stejné ingredience. Pro populistickou, euroskeptickou maďarskou vládu jsou rozdílné seznamy složení „potravinovým skandálem“.
Dvojí standardy potravin byly tento týden na programu jednání rady EU pro zemědělství. Eurokomisařka Věra Jourová, která zastupuje Českou republiku, o tom psala na twitter anglicky i česky: „Bereme tuto záležitost velmi vážně.“
EU může udělat jen málo pro sjednocení produktů. Povinné nařízení, aby potraviny pod stejnou značkou chutnaly všude stejně a používaly stejné ingredience, by bylo přesně tím druhem přehnané regulace EU, z níž je unie tak často obviňována. Ignorovalo by také legitimní argument, že se národní chuti liší – a ano, také kupní síla. Výrobci netvrdí, že značka znamená naprostou stejnost kdekoli, takže se neproviňují ani klamavou reklamou.
Tohle východoevropské vlády pravděpodobně chápou – koneckonců to slyšely už mnohokrát. Přesto dále naléhají, protože jídlo se stalo zástupcem jiných stesků. Za 25 let od pádu Berlínské zdi nezmizely ekonomické rozdíly mezi východní a západní Evropou, a nezmizely dokonce ani v Německu po jeho sjednocení. Ve státech bývalého východního Německa jsou platy na úrovni dvou třetin bývalého západního Německa. A žádná východoevropská země s výjimkou Slovinska se nedostala na polovinu průměrné německé mzdy.
Přitom to není tak, že by se západní Evropa nesnažila věci nivelizovat. Východní členové jsou největšími čistými příjemci fondů EU. Přesto přetrvávají velké rozdíly. Na mikroekonomické úrovni velká část nového průmyslu vybudovaného od doby, co východoevropské země vstoupily do EU – například slovenské automobilky – je závislá na relativně nízkých východoevropských mzdách, a tudíž pokračuje ekonomická nerovnost.
V zájmu výhod členství v unii Východoevropané dlouho tolerovali svým způsobem povýšené zacházení ze strany zakládajících států EU. Nyní ale nacionalistické vlády v Maďarsku a Polsku mění tón. Maďarsko se snaží prosadit konzervativní postoj vůči imigraci a Polsko ignoruje výzvy EU k větší nezávislosti soudnictví a médií na vládě.
Většina východoevropských zemí stále má vlastní měny. Některé si i přes vstup do EU uchovaly postkomunistický oligarchický ekonomický model. Je vysoce pravděpodobné, že pokud Evropa oficiálně přejde na vícerychlostní princip, pak zůstanou v poslední – nejpomalejší – třetině.
Zřejmě až poté, co se jádro EU úspěšně pokusí o užší svazek, si východoevropské země začnou dělat obavy, že zůstanou pozadu. Zatím jsou Východoevropané jen velmi rozhořčení z toho, co vnímají jako nerovnoprávné zacházení. Tím, že si stěžují na složení potravin, se zbytku Evropy snaží říct něco mnohem důležitějšího – něco, co je jen málo lidí v Berlíně, Paříži, Římě, Madridu a Bruselu ochotno slyšet.
