Je za deset minut dvanáct? Nebo už je úplně pozdě? Globální oteplování je totiž až nebezpečně blízko bodu, kdy ho nebudeme mít pod kontrolou (máme-li ho vůbec ještě) – vyplývá to aspoň ze zprávy mezivládní komise pro změny klimatu OSN (IPCC, Intergovernmental Panel on Climate Change). Podle ní jsou objemy skleníkových plynů v atmosféře už tak velké, že porušení klimatu je jisté na další desítky, ne-li stovky let. Jinými slovy to, co dnes už zažíváme – vlny ukrutných veder, obří hurikány a další extrémy –, bude častější a mohutnější.
Podle zprávy může kritická úroveň nastat už za dvacet let – pokud tedy lidstvo okamžitě, razantně a globálně nesníží emise škodlivin. Současná míra (a sliby do budoucna) totiž ani zdaleka nestačí.
Zpráva uvádí, že průměrná teplota na celé planetě od předindustriálních dob vzrostla o 1,1 stupně Celsia, a pokud neomezíme znečišťování atmosféry, už co nevidět naroste o dalšího půl stupně. Experti přitom považují nárůst o 1,5 stupně za hranici, se kterou by si lidstvo mohlo dokázat poradit bez plošných hospodářských a společenských otřesů.
Některé klimatické změny jsou už navíc podle vědců nevyhnutelné – třeba vzestup hladin oceánů a moří související s táním ledovců. Výhled je to chmurný: i kdyby se oteplování podařilo zastavit na zmiňované hodnotě 1,5 stupně Celsia, v následujících staletích vědci počítají se zvednutím hladin o dva až tři metry; v extrémních případech do roku 2300 až o patnáct metrů.
To jsou ovšem odhady střídmé. Různé odvážnější (reálnější?) výhledy a prognózy totiž říkají, že globální teplota na Zemi se během příštích dekád zvýší až o 4,4 stupně. V tomhle nejhorším scénáři by došlo k tomu, že globální oteplování by přineslo smyčku reakcí uvolňujících ještě více emisí škodlivin, které planetu zahřívají – třeba roztáním zmrzlé arktické půdy či vymíráním globálních lesů.
Zpráva IPCC je tak dalším z dlouhé řady varování před tím, jak moc člověk rozvrací křehkou rovnováhu přírodních ekosystémů. Ani lidstvo pochopitelně nespí a v posledních letech razantně mobilizuje svou aktivitu, zdroje i strategické plány s cílem klimatické změny omezit či aspoň zpomalit.
Je toho celá řada, co svět těmto environmentálním výzvám přibližuje: globální klimatická dohoda, koronavirovou pandemií vyvolaná restrukturalizace ekonomik, ale třeba i změny definice monetární politiky globálních centrálních bank. Razantní – byť stále nedostatečné – kroky podnikají i státy, které Zemi znečišťují nejvíc, tedy Čína, Indie či USA. Rovněž v mikroekonomické sféře procházejí firmy a investoři nebývalou změnou myšlení, budují se supervizorní systémy.
Věda ale hlásí: tato odpověď nestačí. Lidstvo se musí snažit víc.
Efektivnější než částečné úsilí jednotlivých států jsou globální dohody a závazky. Ochota států podstupovat nákladné transformace hospodářství, které budou mít citelný dopad na ekonomickou rovnováhu, ale souvisí s něčím jiným – do jaké míry změní své myšlení lidé v demokratických státech, respektive elity ve státech s demokracií omezenou.
A je tu ještě jeden faktor, proč globální oteplování lidstvu adaptaci ztěžuje: změny životního prostředí, jako je například tání ledovců, probíhají z pohledu planety a jejího stáří neskutečně rychle až bleskově, pohledem vnímání lidí a jejich základních potřeb a starostí jsou však pozvolné, a proto pod radarem.
A právě to je důvod, proč v nejbližších letech a pravděpodobně i dekádách lidé stále nebudou stíhat řešit životní prostředí. Proto jsou tolik důležité plošné informace o globálních trendech a osvěta.
Jedním z důsledků bude totiž i tohle: jak civilizace bude na změny životního prostředí reagovat, poroste – vedle prevence – i objem projektů přizpůsobení změny klimatu a řešení jejich škod.
