Nedokončená dálniční síť, chybějící vysokorychlostní železnice či extrémní nedostatek nových bytů. To jsou jen některé z hlavních problémů způsobených zablokovaným procesem povolování nových staveb, kvůli kterému nemohou investoři pomalu nic stavět. Příprava středně velkého bytového projektu trvá minimálně pět let, výjimkou není ani desetileté povolovací martyrium. O lhůtě pro vyřízení všech potřebných razítek pro stavbu složitější infrastrukturní stavby a získání finálního povolení ani nemluvě. S byrokratickou hydrou se potýkají nejen soukromé firmy, ale také stát.
Česká ekonomika už několik let v řadě roste, zvyšují se i příjmy státního rozpočtu. Stát by tak mohl intenzivně investovat do infrastruktury, ale to by musel mít připraven dostatek vhodných projektů. Hlavní vinu na tom má nepřehledný legislativní Kocourkov panující v současném stavebním právu, které nové výstavbě spíše brání, než aby ji umožňovalo. Tento paradox dokládá mimo jiné právě to, že ani stát nedokáže v relativně rychlé době prosadit své investiční priority tak, aby začal stavět nyní, když má dostatek financí. Projektová příprava trvající mnoho let skončí až v době očekávaného ekonomického ochlazení, takže za pár let už sice můžeme mít dálniční síť krásně vyprojektovanou, ale zase budou chybět potřebné peníze.
Chaos panující v českém stavebním právu, který způsobily mnohé předchozí politické reprezentace, má nyní po několika desítkách novel stavebního zákona vyřešit stavební zákon zcela nový. Do české legislativy přináší několik výrazných novinek, jako je například fikce souhlasu. To je institut, které dokáže stavební řízení krátit minimálně o rok a pokud bude podobný princip platit i pro stavební úřady, tak urychlí získání povolení až o několik let. V zásadě jde o to vynutit dodržování stanovených lhůt pro rozhodnutí. Ty jsou ve správním řádu už nyní, nikdo je ale nedodržuje. Za jejich porušení totiž nejsou žádné sankce, takže místo třiceti či šedesáti dnů se čeká na rozhodnutí kolikrát i rok a více.
Právě fikce souhlasu je přitom paradoxně jedním z hlavních cílů hlasité kritiky připravené legislativy. Prý nikdo nemůže úředníky nutit pracovat rychle, protestují sami úředníci. Přitom to tak vůbec není. Jde jen o účinný nástroj k vymožení jasně stanovených lhůt. Daňové přiznání musíte také odevzdat k danému dni a nemůžete se svévolně toto datum odsunout na později. Respektive můžete, ale okamžitě budou následovat sankce. Což v současném stavebním zákoně chybí.
S kritikou přispěchali také zástupci měst a obcí. Navržený zákon jim prý odebírá jejich pravomoci, když stavební úřady sjednocuje pod jedním centrálním úřadem. Tady však vidíme kouzlo nechtěného. Představitelé samospráv se sami přiznali k porušování zákona. Stavební úřady jsou nyní k radnicím přičleněny pouze v rámci přeneseného výkonu státní správy a na samosprávě mají být zcela nezávislé. Že tomu tak vůbec není, vědí investoři už dávno. Pravidelně se totiž setkávají s tím, že vedení radnice nepřípustně tlačí na úředníky stavebního úřadu a nutí je rozhodovat podle postoje vedení města. Že se však takto veřejně odkopají přímo starostové a primátoři, jsem opravdu nečekal.
Nový stavební zákon tak provázejí podobné problémy, jako byly při schvalování současného občanského zákoníku. Příslušné ministerstvo bylo také bombardováno stovkami a tisíci připomínek, stejně jako nyní ministerstvo pro místní rozvoj. Máme tu i obvyklé účastníky stavebních řízení – ekologické aktivisty, nejrůznější více či méně obskurní občanské spolky či památkáře. Kdyby však mělo ministerstvo vyhovět všem jejich námitkám, tak bychom v Česku nepostavili už ani psí boudu.
Rozvíjející se Česko potřebuje pro svůj další růst ambiciózní stavební zákon umožňující naplno využít potenciál země. Takový zákon, který představilo ministerstvo pro místní rozvoj. Jen ten umožní novou výstavbu a dohnání deficitu z minulých let. Bez nových staveb se z České republiky stane uvadající skanzen atraktivní jen pro turisty. Bez nové stavební legislativy nám ujede vlak. V případě stavby vysokorychlostních tratí doslova.
